De Gaulle a Churchill
Národní mýty stvořené těmito velikány vedou Francouze a Brity opačným směrem
Minulý pátek se Nicolas Sarkozy a David Cameron připojili k francouzským a britským veteránům, aby společně oslavili 70. výročí rozhlasového vysílání, v němž Charles de Gaulle vyzval Francouze k povstání proti Hitlerovi. Ve stejný den, 18. června 1940, Winston Churchill v legendárním projevu na půdě parlamentu oznámil, že bitva o Francii skončila, zatímco zápas o Británii právě začíná.
Léto 1940. Churchill a de Gaulle. Tato chvíle a tito dva muži nikdy nepřestali určovat dějiny Velké Británie a Francie. Britská zahraniční politika není od roku 1940 ničím jiným než poznámkami k Churchillovi, francouzská zase k de Gaullovi. Oba státníci, spisovatelé a rétoři stáli na počátku mýtu, který nikdy nepřestal nabírat na síle. Mýty všech dalších poválečných politiků obou zemí jsou ve srovnání se silou churchillismu a gaullismu pouhým mihotáním svatojánských mušek. A platí to i pro Margaret Thatcherovou.
Otázkou zůstává, jak s takovým dědictvím naložit právě nyní. Co dnes znamená hlásit se k Churchillovi nebo de Gaullovi? Nepřišla chvíle, kdy by měly obě země vystoupit ze stínu velikánů? A pokud ano, jakým způsobem? Společně, nebo každá zvlášť?
Mlčeti zlato
Letošní 18. červen byl před de Gaullovým hlavním stanem v Londýně pojednán jako radostná oslava válečného přátelství ve zbrani. Zcela bez povšimnutí zůstala skutečnost zachycená v novém životopise „generála“ z pera Jonathana…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
