Strávit teď několik dní mezi unijními úřady v Bruselu, a člověk odjíždí domů s nepěkným bolehlavem. Něco se tu totiž láme. Jako by jedna fáze integrace skončila. Ironicky na „Den Evropy“ 9. května, kdy se do Bruselu sjeli ministři financí, aby zachránili Řeky, Španěly, Portugalce a potažmo celou eurozónu. Tak si to rozeberme.
Nesahat na rozpočty
První znejistění se týká německé kancléřky. Nevypadalo dobře, že se nejmocnější žena Evropy musela nechat přemlouvat k účasti na summitu šéfů eurozóny, kde se řešila akutní pomoc Řecku, a poté zmizela, aniž by cokoli sdělila tisku. V rozhodujícím momentě v neděli pak odletěla do Moskvy na vojenskou přehlídku a k souhlasu s razantní pomocí se nechala přesvědčit až americkým prezidentem Barackem Obamou.
Šlo by to uzavřít slovy, že Německo se uzavírá do sebe a jeho kancléřka sleduje volební cyklus a žebříčky popularity stejně jako všichni ostatní. Jenže Německo není jako ostatní. Je to nejsilnější země na kontinentu, ekonomicky s ním nejvíc propojená a mající celosvětový význam. Když se právě její lídři stáhnou do sebe, kdo bude mít moc Evropu zachraňovat? A jaký při tom bude mít respekt?
Jedním z důsledků řecké krize je návrh na větší sladění hospodářských strategií napříč státy Unie včetně předběžné kontroly národních rozpočtů Evropskou komisí. Liberální mluvčí a euroskeptici to okamžitě torpédovali jako pokus o ustavení centrální ekonomické vlády, která povede k…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
