Ve světě nejznámější český spisovatel posledních čtyř desetiletí, který se nerad baví s novináři. Dvě charakteristiky Milana Kundery, které mají jedno společné: stav oddělení. Světovou slávu Kundera získal výměnou za ukončení kontaktů s domácím světem a od novinářů kladoucích otázky se odtrhl jako člověk, který chce svá sdělení diktovat od A do Z sám.
O jeho světové slávě od Paříže po Peking je známo všechno. A také nelásku k žurnalistům Kundera vysvětlil už před lety trojím způsobem: novinář se ptá zásadně na věci, které tázaného nezajímají, z odpovědí použije jenom ty, které se mu hodí, a navíc je převypráví svými slovy, čímž pošle tázaného definitivně do kolen. Kdo kdy přičichl k práci v novinách, ten ví, že Kundera má v tom všem pravdu, přesto však asi sotva lze říci, že všichni, kdo na rozdíl od něho martyrium s novináři podstupují, jsou lidé, kterým na smyslu slova nezáleží, popřípadě exhibicionisté, kteří chtějí mít jméno v novinách za každou cenu. Zkreslení, vytýkané Kunderou, je přece podstatou každé komunikace, slyšet se navzájem znamená vždycky přeložit si řeč druhého do vlastního jazyka a o přesnosti si při tom netřeba dělat iluze. Položil si Kundera někdy otázku, jakým způsobem čtenáři vlastně vnímají jeho romány, tedy texty, které na rozdíl od kompromisních rozhovorů považuje za kanonické dílo? V hlavách těchto čtenářů přece nakonec nutně vznikne stejný galimatyáš…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
