Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Tvář

Důstojná kariéra Pavla Bobka

Ve věku 76 let zemřel zpěvák, který dokázal aspoň po douškách dostat „pocit Ameriky“ za železnou oponu

Pavel Bobek
Pavel Bobek • Autor: Milan Jaroš

Po dlouhé těžké nemoci zemřel ve středu 20. listopadu Pavel Bobek. Muž, který vším co dělal, dokázal alespoň po douškách dostat „pocit Ameriky“ za železnou oponu. V šedesátých letech byl jedním z prvních průkopníků rock'n'rollu a bigbítu v Československu. Byl dlouholetým členem Divadla Semafor. Později upustil od anglických textů a okouzlila jej poetika country. K tomu se váže i letitý obdiv k Johnnymu Cashovi, s nímž si nejenom v roce 1978 společně zahrál, ale před třemi lety natočil k jeho poctě i album složené z cashovských písní. K němu se váže i portrét Pavla Bobka, jejž v té době přinesl Respekt.

 


 

Pavel Bobek hraje proti času. Písně na jeho novém albu s interpretacemi skladeb Johnnyho Cashe Víc nehledám často pocházejí z ještě vzdálenější doby než jeho první singl Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát. Dvaasedmdesátiletý Bobek je vůbec zvláštní konstantní fenomén zdejší populární hudby: kdybyste jeho skladby naskládali vedle sebe, nebudou staré vedle nových působit nepatřičně, všechny znějí jako z jednoho kusu. To je v kraji výjimečný jev. Zatímco se drtivá většina interpretů - zvlášť ti, kterým kariéru dovolil spustit minulý režim - řídí aktuálními trendy, pro Bobka žádné neexistují, existuje pouze instinkt na volbu písní, které rozšiřují jeho kompaktní diskografii.

Od jeho debutového alba Veď mě dál, cesto má dělí novinku pětatřicet let. Tehdy se normalizace nadechovala k nejtvrdším represím proti undergroundu, které poznamenaly celou československou scénu. Pavel Bobek, jenž nikdy nezastíral svoji fascinaci Amerikou, stál na straně interpretů, které dál bylo možné slyšet i vidět v rozhlase i televizi. Přesto se s jeho jménem nepojí výrazný kiks. V jeho životopise nenajdete účinkování na sokolovském festivalu politické písně ani jinou otevřeně prorežimní aktivitu. Slovo slušnost v souvislosti s ním dnes zdůrazňuje zástupce tvrdšího žánru Vladimír Mišík a i kritik Jan Rejžek, který pečlivě sleduje zakolísaní normalizačních umělců, mluví o důstojné kariéře.

58A_jaros_R17_2010_s.jpg
58A_jaros_R17_2010_s.jpg • Autor: Respekt
To je moje verze
Za komunismu sloužily coververze zahraničních skladeb buď k tomu, aby se za železnou oponu dostal současný hudební zvuk, nebo aby interpret parazitoval na hitu, s jehož originálem nemohl být poměřován. Pavel Bobek ale nespadá ani do jedné skupiny. U něj se totiž dá remake považovat za tvůrčí metodu. Zůstal jí věrný celou kariéru, a to přesto, že v popu bývá právě autorský přednes vlastních věcí pokládán za nejvyšší metu autenticity. "Nevím, proč se pořád říká coververze, to je jako kdybyste říkal, že se nahrála coververze té Prodané nevěsty z roku 1866. To je blbost, to není žádná coververze, to je moje verze,“ brání se Bobek, ale nakonec přiznává, že nejúspěšnější skladby v jeho repertoáru byly vždy ty předělané a vždy od amerických autorů.

Kořeny této praxe vězí v prvopočátcích českého rokenrolu, kdy zpěváci typu Mikiho Volka, Pavla Sedláčka nebo právě Pavla Bobka, tehdy studenta architektury na ČVUT (spolužák Jana Kaplického), vystupovali s přejatým repertoárem. Uváděli na scénu zcela nový žánr a ten byl pro ně sám o sobě důležitější než osobní vyjádření. Tuzemské kapely se postupně nechaly vézt na vlně celosvětového úspěchu britské hudební vlny v čele s Beatles. I v tomhle byl však Bobek výjimečný: beatlemanie ho minula, a i když dnes obývák jeho vily na Břevnově zdobí malba s liverpoolskou čtyřkou, ve své době jim nemohl přijít na jméno. Byli to totiž právě oni, kdo smetl z výsluní jím milovaný americký rokenrol let padesátých. Bobek se tak na konci šedesátých let rozhodl stínovat kariéru rokenrolových hvězd, které na Západě našly útočiště v country.

"Jerry Lee Lewis nebo Roy Orbison se po nástupu britské vlny dostali do ústraní a vrhli se ke kořenům country hudby. Ale to nebyl rozdíl, je to jedna a tatáž muzika,“ popisuje Bobek. I když hudba možná opravdu vychází ze stejných kořenů, texty si nemohou být vzdálenější. V rokenrolu si zpěvák často vystačí s citoslovci, ale country má ambici vyprávět příběh. A tady pro Bobka nastal problém, jak takový příběh převést do podmínek začínající normalizace. Zpívat písně v anglickém originále by mu totiž neprošlo.

"Ten zlom byl pro mě pochopitelně těžký. Myslel jsem si, že zpívat česky jednoduše neumím a skoncuju s tím,“ vzpomíná Bobek. "Přesvědčil mě až Jiří Grossmann, který říkal: ,Člověče, ty tady čtvrt hodiny vyprávíš, o čem to je, a pak to dvě minuty zpíváš, já ti na to doma napíšu český text.‘ Nevěřil jsem mu, ale povedlo se. Zpívat Ruby, don’t take your love to town, by totiž vážně nemělo význam.


Nikdo mi nic neudělal
"Bývalý režim mi kupodivu neházel moc klacky pod nohy. Sound mi nikdo nezazlíval,“ vzpomíná Bobek. "Veď mě dál, cesto má šéfredaktor Pantonu Jiří Malásek prosadil navzdory existenci předpisu, že polovina repertoáru na albu musí být československého původu, další čtvrtina musí být ze spřátelených zemí a poslední čtvrtina může pocházet z kapitalistické ciziny. Maláskovi se povedlo, že celé album bylo americké a nikdo mi za to nic neudělal.“ Úplně bez problému to ale s Bobkovou první deskou nebylo, její vydání už před Pantonem v roce 1975 zpěvákovi nabízel Supraphon, musel by ale dodržet právě podmínku s původní českou tvorbou.

58B_varianta02_R17_2010_s.jpg
58B_varianta02_R17_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Podobný scénář se opakoval i v dalších případech. Na počátku 80. let volali Bobkovi z Ostravy, že je tam festival sovětských písní, kde bude i Marie Rottrová, a že by ho rádi pozvali. "A já říkám: sovětských písní? No jo, ale já zpívám jenom americký. Bylo ticho, a pak se jen ozvalo, aha tak vám děkujeme, pane Bobku, až budeme chtít, tak se vám ozveme. Tím to skončilo.“ Svou roli v tom mohla sehrát jak Bobkova rezervovanost, tak i to, že hudebně nezastupoval podvratný žánr, za kterým by se mohla táhnout výrazná subkultura: to byl příklad undergroundových kapel, které na sebe strhávaly pozornost mladých "mániček“. Bobek navíc neprahl po popularitě natolik, aby kvůli ní dělal psí kusy. Dával si načas. Na první desku si počkal dvanáct let od chvíle, kdy se stal zpěvákem začínajícího Olympiku. A k sólovým koncertům mimo divadlo Semafor, kde měl od roku 1967 stálé angažmá, ho musela na začátku 80. let přemluvit až jeho vlastní kapela.

Pro přijetí jeho interpretací amerických hitů navíc hovořilo i to, že předělávky vyzněly jemněji než v podání původních zpěváků. Bobek sice celoživotně vzdává hold všem provokatérům, sám má ale ke kontroverzím daleko (nepočítáme-li jeho porevoluční účast v gagu České sody, kde svůj hit Pojď stoupat jak dým zazpíval v krematoriu). Pozoruhodný je v tomto ohledu příklad coververze písně Walk on the Wild Side od Lou Reeda, která se původně hemží transsexuály, prostituty a drogami: Bobek ji nazpíval na album v roce 1981 jako Zkus se životu dál smát. "Se Žantovským jsme nad textem strašně dlouho přemýšleli, a pak jsme zjistili, že do našich poměrů přenést nejde. Zaprvé by nám to režim nepovolil, ale hlavně by tomu tehdy skoro nikdo nerozuměl, ani já jsem přesně nevěděl, o čem to Lou Reed zpívá.“ Za svůj jediný ústupek kulturtrégrům Bobek považuje jiný text. V duetu S tím bláznem si nic nezačínej změnil na doporučení komise poslední větu z „když mám ti říct good bye“ na "když vím, že mám už jít“. “Nechtěl jsem tu píseň vyhodit kvůli jediné větě,“ uzavírá Bobek.

Je ta Radůza dobrá?
Po revoluci natočil několik dalších alb, aby po sedmdesátce zjistil, že nastal ideální čas na retrospektivní album coververzí svého idolu Johnnyho Cashe (v roce 1978 si s ním zazpíval v Praze na soukromém koncertě konaném na americké ambasádě). Do karet počinu hrál neměnný vkus většinového tuzemského publika, aktuální retro nostalgie a Cashova posmrtně znovu zářící popularita umocněná filmem Walk the Line a sérií alb American. A Pavel Bobek se trefil. Jeho nové album Víc nehledám okamžitě po vydání vylétlo na první místo českého albového žebříčku.

Víc nehledám se nahrávalo na popud firmy Universal v kolébce country Nashvillu a Bobkovi na něm hostují studioví hráči, kteří spolupracují s několikanásobnou držitelkou Grammy Alison Krauss nebo Norah Jones a co je nejpodstatnější, kontrabas nahrával Dave Roe, který hrál přímo s Cashem. Bobkovi, který se s tuzemskými muzikanty celoživotně pokoušel napodobit americký zvuk, se tak na sklonku kariéry podařilo nahrávat s hráči, kteří nemusejí napodobovat vůbec nic, protože jsou přímí nositelé žánru.

Zatímco sám Cash na svých deskách pozdní série American sahal po předělávkách písní s čerstvou energií o generaci mladších interpretů (Nine Inch Nails, Soundgarden), Pavel Bobek se nemění, přitahuje ho čím dál tím klasičtější zvuk country. Víc nehledám je album, z něhož vyzařuje životní vyrovnanost stárnoucího muže. Precizní instrumentální základ, který se hlásí ke zvuku padesátých a šedesátých let, doplňuje Bobkův distingovaný projev, který vede imaginární konejšivý dialog s bouřlivákem Cashem. Vlastně jako kdyby Bobek mluvil i se svým mladším já, to když v opětovně nahrané klasice Nedělní ráno zpívá "a snad i smrt je méně vážná“, neříká to už jako arogantní mladík, ale jako někdo, kdo přesně ví, co je v sázce.

"Nechlubím se tím, ale já už nevím skoro nic o současné americké, britské, dokonce ani české scéně. Volali mi z firmy, že moje album je tento týden druhé, první je Radůza, neznám ji, ale prý je to dobrá folková zpěvačka.

PAVEL BOBEK
Narodil se 16. září 1937 v Praze. 1967–1990 členem Semaforu, 1975 vychází jeho první sólové album Veď mě dál, cesto má. Bobkovu kariéru po roce 2000 oživilo album Muž, který nikdy nebyl in a především Víc nehledám.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1298
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte