Když si Češi chtějí stavět americký radar, musím přehodnotit svůj názor na události roku 1968. Cožpak jsme my neměli tenkrát právo na obranu svých strategických zájmů? Nebo Američané můžou a my ne? Víš, jsem dokonce rád, že se Češi takto zachovali. Svalili mi kámen ze srdce. Už se před nimi necítím vinen za rok 1968.“ Je leden 2008 a tato slova v Moskvě pronáší muž, který kdysi v Československu pracoval. U stolu s ním sedí Leonid Šinkarjov, novinář, zpravodaj listu Izvěstija, nositel titulu Legenda žurnalistiky, muž, který dvacet let sbíral materiál o okupaci ČSSR v roce 1968, přítel cestovatelů Zikmunda a Hanzelky; muž, který zná Čechy lépe než jeho kolega z kavárny. Ten ve chvíli, kdy vyslovil svůj výrok – podle Šinkarjova typický pro velkou část současné ruské společnosti hledající znovu kult síly –, ještě netušil, že se stane závěrem Šinkarjovovy rozsáhlé práce Všecko jsem skoro zapomněl. Pokus o psychologickou skicu událostí v Československu 1968.
Nechci nic českého
Šinkarjov nelíčí jenom známé události pražského jara, jde mu skutečně o psychologii srpna 68, o lidi, které zasáhl, o jejich postoje, pohnutky a samozřejmě osudy a životní peripetie. Jeho práce ke všemu známému o oné době přidává to, co zatím nebylo moc vidět. Pestrou paletu skutečných lidí, nejen politiků. Nahrál hodiny záznamů s Dubčekem, Černíkem, Havlem, Hájkem, Jakovlevem, Mazurovem, Mlynářem,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
