Byl jedním z duchovních otců Charty 77, do české filozofie vnesl podněty Husserlovy a Heideggerovy fenomenologie a zapůsobil jimi na své žáky tak, že jich dodnes – v posledních třech desetiletích bez jeho osobní účasti – už vyrostlo několik generací. O hloubku jeho myšlenkového odkazu se občas vedou spory: uměl osobně a originálně otevřít problém, nebo víceméně komentoval, nebo dokonce jen kompiloval to, co – pravda, často jako první Čech – pochopil v cizině? Co víc, nehájil snad své stanovisko tvrzením, že velkou filozofii dělají velké národy, zatímco údělem těch malých je psát k velikánům komentáře? Nevzdal to předem?
Mimo tyto dlouhodobé a myšlenkově obyčejně inspirativní spory leží trochu jiné a na pohled menší téma: Patočka jako filozof bytostně pozitivního, dalo by se říci až optimistického životního názoru. Není to ve dvacátém století zvláštní? Tento člověk okolo sebe skoro celý svůj život vídal zkázu, sám dost zkusil a ve jménu své práce koneckonců také tragicky zahynul. Ale jako by na něho skoro nic z toho, co prožil, nepůsobilo nihilistickou skepsí, která u tolika jiných filozofů znamená přinejmenším „povinnou“ životní etapu, pokud ne rovnou životní program. Za celý svůj život Patočka, pokud je známo, nepropadl beznaději. Často psal naopak o tom, že lepší příští lidské civilizace už se blíží, a jeden po druhém snášel argumenty, proč to tak podle…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
