Pečuji...

Dnes jsem si přispal do půl sedmé. Mám totiž odpolední směnu, která začíná v 11 hodin. Pracuji jako pečovatel v Domově odpočinku ve stáří Diakonie Českobratrské církve evangelické v Krabčicích, které leží přímo pod Řípem. Pečujeme o seniory, kteří nemohou vzhledem ke svému fyzickému či duševnímu stavu zůstat v přirozených podmínkách vlastního domova.

Po ránu je u nás cvrkot. Máme tři školáky a k tomu tři menší děti. Jdu vzbudit ty školou povinné a oholit se. A za okamžik je tu manželka s naším nejmenším. Je to náš „budíček“, často se rozezvučí dříve než můj nařízený mobil. Dcerky chystají snídani a svačinu do školy. Krotím menší neshody a posiluji se dobrou snídaní. Od snídaně vybíhám po schodech pro tříletou Nikolku, která je ráda, když ráno vidí i tátu doma. Posadit na nočník, podat bačkůrky, nastavit záda a jedeme dolů.

S manželkou a staršími dětmi, jako sehraný tým, směřujeme vše k tomu, abychom se v sedm hodin sešli v obýváku. Docupital i rozespalý pětiletý Jonatan a usadil se mámě na klín. Dnes beru kytaru a společně si zazpíváme, přečteme si z Bible a modlíme se a děkujeme za nastávající den. Čtu o tom, že máme od Boha přikázání milovat se navzájem. Poté se loučím s našimi studenty.

Spolu s dětmi, které zatím do školy nemusejí, vyčistím krb, dotáhnu kapající kohoutek a zasednu ke 40 let starému leporelu o strojích na stavbě. Má velký úspěch.

Do…