Cestu ke společenskému vlivu nastoupil velmi brzy, už ve dvaceti. Byl u toho, když se zrodil Umělecký svaz Devětsil, a potom, co první předseda, spisovatel Vladislav Vančura, sdružení opustil, nenuceně zahájil jeho nejslavnější éru. Napsal mu program a hlavní manifesty, koncipoval sborníky, spolu s básníkem Vítězslavem Nezvalem se stal „tváří“ hnutí a sám o sobě vůdcem generace, za jejíž dynamické jádro se i díky němu avantgarda považovala.
Od revolučního schematismu 20. let se postupně přes konkrétní a strukturované umělecké koncepce let 30. propracoval až do životního finále, které u něj proběhlo ve znamení fenomenologie. Z fanatického komunisty se proměnil v člověka, který zahájil osobní a oboustranně nesmiřitelný boj se stalinskou podobou hnutí. Plachý úsměv z jeho tváře romantika s léty mizel, tak jak se síly, které kdysi pomáhal přivést na svět, obracely proti němu. Teiga nakonec zabily jeho vlastní myšlenky, odražené zpátky a zdegenerované do primitivních forem jeho žáky, ze kterých se stali odpůrci.
V Šaldových stopách
O tom, čím žil před vznikem republiky, se mnoho neví. Mezi všemi popřevratovými radikály se však jevil jako ten nejhlasitější, což je těžké vysvětlit jenom vnějšími, společenskými poměry. Nebylo většího bořitele českých kulturních…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 54 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
