Dopis z Rigy
Když jsme vyrazily do historického centra Rigy, potkaly jsme několik skupinek rozvášněných mladých lidí – někteří mávali lotyšskými vlajkami, jiní zase ruskými a všichni vykřikovali něco, čemu nebylo příliš rozumět. Mělo být hůř.
Původně jsem se těšila na příjemný den. Předminulé úterý jsem měla v práci naplánovanou jenom jednu schůzku. Odpoledne měla přijet kamarádka ze Slovenska, chtěla jsem ji provést po muzeích a pak se s ní vydat na klidnou protivládní demonstraci. Cesta po muzeích se nám ale nějak protáhla a na demonstraci jsme úplně zapomněly.
Když jsme však nakonec přece jenom vyrazily do historického centra Rigy, potkaly jsme několik skupinek rozvášněných mladých lidí – někteří mávali lotyšskými vlajkami, jiní zase ruskými a všichni vykřikovali něco, čemu nebylo příliš rozumět. Mělo být hůř. Zanedlouho došlo na vymlácená okna v budově parlamentu, vyrabovaná a zničená auta. Byla to spontánní agrese bez konkrétního poselství, dodnes není jasné, co přesně ti lidé vlastně chtěli.
Neviděla jsem samozřejmě demonstraci poprvé. Když mě rodiče vzali v roce 1989 s sebou, abychom se zapojili do živého řetězce symbolizujícího společný osud pobaltských států, bylo mi deset let. Na podzim 2007 jsem byla v Gruzii, když opozice organizovala po celé zemi shromáždění proti prezidentu Saakašvilimu a blokovala silnice. I když jsem se ale tehdy třeba ocitla uprostřed davu, necítila jsem se jeho součástí, můj život se ubíral vlastní cestou. Poslední dobou jsem před politikou oči zavřela úplně a schválně jsem se dívala jinam a nestarala se o věci, které se mě přímo nedotýkají.
Teď to bylo jiné
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 56 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
