Zemřeli během jednoho víkendu. Jeden krátce po devadesátce, druhý bohužel o dost dřív, v pouhých sedmašedesáti. Ladislav Sitenský a Jan Reich patřili mezi fotografy, u kterých se ještě neříkalo „umělci, kteří se vyjadřují fotografickým médiem“, jak je tomu dnes zvykem. Dalo by se to říct spíš naopak: byli to fotografové, kteří se vyjadřovali uměním, což možná zní pateticky, ale je to prostě tak.
Fotografie patřila mezi komunikační kanály, na které byl minulý režim ostražitý. Existuje sice řada teorií, které dokazují, že fotografie není tak pravdivá, aby o světě vypověděla nějakou objektivní zprávu, že vždycky záleží na subjektivním názoru autora, který si dává kameru před oko. Nicméně pro komunisty byla pořád dost pravdivá na to, aby si právě na fotografy dávali pořádný pozor. Na Sitenského už od únorového převratu, kdy byl pro účast v západním odboji ihned odsunut na vedlejší kolej, která ho měla zavést až do totálního zapomnění, to se ovšem naštěstí nestalo. A u Reicha od normalizace, která zarazila veškeré jeho plány s milovaným cestováním po světě a poslala ho na venkov, kde léta úspěšně plnil roli otce na mateřské.
S revolucí oba ožili. Sitenský spíš vydával, než fotil, bylo co: jeho archiv ukrýval – a částečně doteď ukrývá – tisíce záběrů, které si musel schovávat víceméně pro sebe a své blízké. Reich byl mladší, takže ještě v plné síle, energii vrhl mimo jiné do kouzelného projektu Bohemia, mapování české krajiny pomocí stařičkého přístroje zděděného po Josefu Sudkovi.
Z jednoho se ve svobodných časech stala legenda válečné fotografie, z druhého krajinářské. Je to zužující pohled, fotili toho mnohem víc a stejně dobře, umění si ale potrpí na škatulky. Byli to dva noblesní autoři, fotící s pokorou, jaká se dnes už nenosí, žádní draví reportéři, kteří strkají nos i tam, kde nemají co dělat. Jedním z měřítek umění je i citlivost jeho tvůrce a v tomhle ohledu to byli skuteční mistři: stačí se podívat na Reichovy portréty rodiny z opravovaného statku nebo Sitenského záběry spitfirů připravených k boji. Tohle nejsou žádné úlovky dokládající pohotovost zkušeného oka, ale vyzrálá díla, na která se prostě člověk začne dívat – fotografové prominou –; jako na něco víc než jen na obyčejné fotky.
Bylo by fajn, kdyby tenhle přístup k fotografování nezmizel spolu s těmi, kteří se jím proslavili.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
