Je načase, aby se největší světová ekonomika probudila z letargie a dala o sobě na globální scéně pořádně vědět
Za normálních okolností by asi málokoho zajímalo, že na malém ostrově poblíž evropského kontinentu se koná referendum o jakémsi nesrozumitelném dokumentu. Ano, které Irové 2. října řekli Lisabonské smlouvě, znamená však pro Evropskou unii přelom. Tato smlouva, která bude navzdory rozruchu kolem českého schvalování už prakticky s jistotou ratifikována, je nejspíš na dost dlouho posledním velkým institucionálním dokumentem EU. Zároveň také vyvolává vážné otázky ohledně budoucnosti největší světové ekonomiky. Směřuje Evropa nevratně k federalizaci? Mohla by z této pozice začít určovat celosvětové trendy hospodářského vývoje? Probudí se konečně a začne hrát ve světě výraznější roli? Nebo se bude o základních otázkách i nadále rozhodovat hlavně ve Washingtonu a Pekingu a tato nová G 2 jen Bruselu občas přepošle v kopii svá rozhodnutí?
V Lisabonské smlouvě, která je víceméně k ničemu, se na tyto otázky stěží dá najít nějaká odpověď. Lisabon je záměrně nepřehlednou přepracovanou verzí evropské ústavní smlouvy, kterou v roce 2005 odmítli francouzští a nizozemští voliči. The Economist byl také proti schválení ústavy, protože vůbec nesplnila cíle vytyčené na laekenském summitu v roce 2001, totiž zjednodušení norem, jasnější rozdělení moci mezi centrum a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
