Nos

Balíček zabalený v papíru se na nemocniční posteli úplně ztrácel. Ten balíček je naše babička. Už jsem o ní před pár měsíci jeden sloupek psala. O přísném režimu každodenních činností, které udržovaly babičku v neustálém spěchu. Návštěva městské knihovny, pořad, který čekal červeně zaškrtnutý v televizním programu, vždy ve stejnou hodinu dvakrát denně bylinkový čaj. Teď má babička přes obličej papír, je zahrnutý až dozadu pod hlavu a nohy, ruce, všechno má u těla jako mimino v zavinovačce, jako zámotek motýla. Chtěla bych věřit, že se jen vydala kamsi na cestu a později že se setkáme. Ale byla by to ona, kdo by se mi vysmál. Potom nic přece není, říkávala.

Žertovala až do konce. Přestože oči jí šly otevřít už jen ztěžka, většinu času spala a tělo oslaboval kašel, ještě předposlední den jsme si prohlíželi fotografie. Potom nikdo neví nic, až pak nad ránem volali mámě. Do nemocnice jsem přijela ještě s bráchou a čekal nás tu tenhle papírový balíček.

Na co jsi myslela? Jaké to bylo? Prý se to pozná podle výrazu tváře, krabacení vrásek. Odhrnuji papír. Nejdříve se objeví čelo, pak nos, nakonec ústa s bradou, díváme se do obličeje naší babičky. Hladíme jej. Je teplý. Jako spící, jen drobnější. Oddechli jsme si. Snad to bylo opravdu ve spánku, jak říkali oni. Jen ten nos. Má ho nakřivo, jako kdyby dostala jednu v hospodské rvačce. Nevíme proč a je nám trapné se jich zeptat.

Na…