Duo netradičních filmových mstitelů bojuje s vtipem proti společenským a žánrovým konvencím
Některé diváky může při sledování komedie Louise-Michel překvapit, jak málo slitování mají její tvůrci s oběťmi vražd. Ty za sebou zanechává sympatické duo amatérských zabijáků – negramotná dělnice Louise (Yolande Moreauová) a poněkud zbabělý pracovník bezpečnostní agentury Michel (Bouli Lanners). Jejich pomsta vypadá vlastně docela přepjatě. Z pohledu ekonomické teorie a běžně zažívané praxe se totiž Louise a jejím kolegyním vlastně nestalo nic převratného: v Pikardii na severu Francie zkrátka zkrachovala textilní továrna a parta šiček se ocitla ze dne na den na dlažbě. Jenže v radikálně černohumorném pohledu na svět režisérské dvojice Benoît Delépine a Gustave de Kervern není pro soucit s finančními žraloky místo.
Nakup a prodej
Čerstvě nezaměstnané ženy se sejdou v baru a debatují o tom, do čeho by se mohly pustit, kdyby daly peníze z odstupného dohromady. Návrh vydělat na hanbatém kalendáři přebije nápad najít a zabít člověka, který je za to všechno odpovědný. Všem přítomným dámám se Louisina idea zdá nejpřirozenější a nejlogičtější možností. Jsme na poli sžíravé satiry, která ovšem vyrůstá z poměrně široce sdílené společenské frustrace, že za příčiny vzniku globální recese nikdo konkrétní nezodpovídá. A že by sakra měl.
A tak když se nesourodá dvojice Louise a Michel vydá po stopě viníka a na jejich cestě se začnou – často omylem – vršit mrtvoly, líto jich bude skutečně jen málokomu v kině. Navíc mocní tohoto světa ve filmu připomínají přepjaté karikatury z montypythonovských skečů. Burzovní makléř chodí například ve zdánlivě bezpečném hájemství své luxusní vily neustále s telefonem u ucha a v rychlých intervalech do něj střídavě udílí pokyny „buy“ a „sell“. Je to naivistický výjev, jenž by možná potěšil Charlieho Chaplina, který v podobném stylu komentoval úskalí modernity už před mnoha desítkami let. Při vší své trivializaci přitom scéna představuje výstižnou metaforu absurdní lehkosti toku finančního kapitálu.
A pak je tu chemie vznikajícího souznění mezi hlavními protagonisty, kteří rozhodně nezapadají do mustru obvyklých krásných a statečných hrdinů, zachraňujících svět. Oba jsou nevzhlednou chodící antitezí termínu „cool“. Obtloustlý Michel je ukecaný mluvka, hrající si na drsňáka, ale ve skutečnosti citlivka, který není schopný ublížit mouše. Louise je zase nekompromisní ranařka, která sice neumí číst a má slovní zásobu na úrovni předškolního dítěte, ale smysl pro intuitivní spravedlnost ji dělá lidštější než většinu naškrobených vzdělaných panáků v sakách.
Z povětšinou kamenných tváří hlavních protagonistů sálá zvláštní něha, tvrdost i křehkost. A každý z nich si životem nese pěkně delikátní tajemství, které leccos z jejich povahy vysvětluje. Více by bylo nefér prozradit, ale co se zápletky týče, jde o jeden z nejoriginálnějších příspěvků do žánru road movie posledních let.
Molotovův vtipný koktejl
Autoři, kteří se před více než deseti lety potkali na práci pro televizní skečový pořad, prohlašují, že by je rozhodně nebavilo točit o banálních problémech středostavovských intelektuálů. Na okraji společnosti pak nacházejí podivínské hrdiny, kterým by se blazeovaní kolegové vyhnuli obloukem. Nijak je přitom neromantizují a dělají z nich terče drsných vtipů. To byl případ jejich debutu Aaltra (2004), nekorektní road movie o dvou nerudných vozíčkářích. Experimenty se surrealistickou formou vyprávění jsou největší devízou jejich druhého filmu, coenovského příběhu o jednom nepovedeném únosu Avida (2006). A nyní se vracejí na plátna kin s přehledným žánrovým vyprávěním, charakterizovaným statickou kamerou a pečlivě načasovanými situačními gagy.
V jejich stylu najdete odkazy na poetiku Akiho Kaurismäkiho, Jacquesa Tatiho nebo Roye Anderssona. Z tvorby posledně jmenovaného autora snímků Písně z druhého patra (2000) a Ty, který žiješ (2006) jako by v Louise-Michel vypadl už třeba geniálně gradovaný, s dějem naprosto nesouvisející úvodní gag zachycující nepovedený průběh jedné kremace. Na rozdíl od tohoto švédského autora ale neberou Delépine s Kervernem kritiku kapitalismu tak vážně.
Z jejich snímku sálá uvolněnost, radost a anarchistická touha provokovat a bourat mantinely politické korektnosti. V jejich scénkách to schytají všichni: liliputáni, paranoici věřící ve světové spiknutí i idealističtí ekofarmáři. Výborné, skvěle vypointované momenty se tu střídají s nadprůměrnými a jen pár průměrnými. Spojující linkou jejich skečovité mozaiky je ale vždy snaha stranit slabým proti silnějším, což podtrhává v závěrečných titulcích citát z plamenného projevu jedné z prvních bojovnic za sociální spravedlnost Louise Michelové. Ten ale svým patosem – byť odhaluje původ jmen obou hrdinů – působí proti duchu díla.
Neortodoxní francouzský tandem totiž svým vtipem nabitým bojem proti zažitým společenským stereotypům a žánrovým konvencím zmůže minimálně tolik jako bojovné pamflety jedné z významných představitelek Pařížské komuny nebo Molotovovy koktejly jejích příznivců.
LOUISE-MICHEL
Režie Benoît Delépine, Gustave de Kervern, česká premiéra 10. 9.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
