Měla to být v pořadí druhá vzestupná generace české inteligence, vybavená proti té zakladatelské specifickými úkoly. Otcové kdysi obnovili pražskou českou univerzitu, položili základ konkrétním vědním oborům, sepsali v nich základní publikace. Někteří z nich dokonce „nad plán“ v roce 1918 vytvořili samostatný stát. Kdo by v této situaci nevěřil v pokrok? Úkolem generace číslo dvě pak logicky nemohlo být nic jiného než vybudovat základy státu, které by ho udržely při životě nejméně tak dlouho, jako žil ten předchozí habsburský, řádově stovky let. Starost o to, aby základy nestály na vodě, byla přisouzena vědcům a mezi nimi hlavním badatelům o společnosti – sociologům.
Do státních služeb
Životopis snad nejvlivnějšího z nich, Inocence Arnošta Bláhy, se jeví generačně typický. Začal jak jinak než rozchodem s katolickou církví. Po dvou letech v kněžském semináři Bláha vystoupil s provokativní přednáškou, ve které zesměšnil dobovou katolickou beletrii: v době, kdy tvoří Zola a Przybyszewski, nemá smysl psát jako Jindřich Šimon Baar. Vyhodili ho, čímž netrpěl, v roce 1900 nastoupil na pražskou filozofickou fakultu a tam na něho čekal další „generačně povinný“ křest ohněm v podobě setkání s Masarykem.
Místo teologie, kterou opustil, Bláhu začalo přitahovat hned několik nových oborů…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
