Při dobývání Paříže z nacistických spárů museli afričtí vojáci zůstat na předměstí. Kvůli barvě kůže
Spojenecké jednotky se koncem srpna roku 1944 blížily k Paříži. Končila tím akce Normandie, odstartovaná úspěšným červnovým vyloděním na severu Francie. Bitvu o francouzskou metropoli si ale každý z hlavních protagonistů na obou stranách fronty představoval jinak. Hlavní velitel německých vojsk generál von Choltitz dostal od Hitlera rozkaz vyhodit do vzduchu všechny mosty přes Seinu a ostatní pařížské památky. Ze zbytků Eiffelovy věže měly vzniknout tankové zátarasy a podle představ šílence z Berlína čekal Paříž osud Stalingradu. Neboli apokalyptická bitva, v níž budou Němci bojovat do posledního muže o každý dům.
Dietrich von Choltitz
byl však bonviván a realista. Z přepychového paláce Meurice naproti Tuilerijským zahradám, kde sídlilo německé velitelství Paříže, u kvalitního koňaku přesně vyhodnotil situaci. S dvaceti tisíci špatně vyzbrojenými muži neměl velkou šanci proti valícím se spojeneckým vojskům. Kvůli fanatickým oddílům SS sice nechal mosty i památky podminovat, ovšem finální rozkaz nikdy nevydal. Byť Hitler opakovaně ječel do telefonu:
„Paris brennt?!“
(Hoří už Paříž?!). Jak později napsal v článku publikovaném v říjnu 1949 v deníku Le Figaro,
„čekal jsem jen na vhodnou příležitost, jak se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
