František Weyr (1879–1951)
V republice, která se zrodila v říjnu 1918, se s lidmi jako on vlastně moc nepočítalo. Revolucionáři v popředí očekávali, že vládnout se bude revolučně, změna bude stíhat změnu. Weyrův „starorakouský“ původ (narozen ve Vídni a vychován ke konzervativním úřednickým ctnostem) se proto zpočátku jevil jako zátěž, jejímuž nositeli se povede tím lépe, čím dříve ji dokáže odhodit. Ale plynula léta a ukazovalo se, že stát kromě vyznavačů změny potřebuje jako sůl právě lidi jako Weyr – úředníky považující za otázku cti zachovat status quo. Z problematické symbiózy obou lidských typů, kde k prvnímu patřili například Masaryk a Beneš a k druhému třeba Švehla (nebo Weyr), se rodila dynamika první republiky.
Z Vídně, kde Weyr strávil první více než třetinu života, si kromě návyků vyšší společnosti císařského města přinesl také nedůvěru k českým nacionálům. Po roce 1918 se v Praze na Vídeň plivalo, ale Weyr se nestyděl přiznat, že ho toto město učinilo kosmopolitou. I když vychovaný poněmčenou, kdysi českou matkou, považoval se za lepšího Čecha než mnozí vlastenci, které viděl v neděli na Žofíně u piva zpívat Hej, Slované. Kdo chtěl ve Vídni vyjít s příslušníky všech „ujařmených národů“, ten se musel snažit mnohem víc – výsledné multikulturní soužití tam před první světovou válkou sice mnohdy drhlo,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
