Globální krize jen pomalu doráží do ruských mozků
Mám problém s kapitalismem. V tomto smyslu mám blízko k ruskému lidu. Vděčně uznávám přednosti kapitalistického systému výroby ve srovnání s modelem sovětského socialismu, jehož permanentní obětí jsem se cítil po dlouhá léta být, a těším se z kapitalistického ráje hojnosti zboží v dnešních moskevských obchodech. Ale svou duši kapitalismu nedám.
Kapitalismus neměl v Rusku nikdy štěstí. Klasická ruská literatura ho držela pod prudkou palbou pohrdání a hněvu od samého jeho zrodu. Mimořádný úder kapitalismu jako strategii bezcharakterního a metafyzicky odporného nátlaku uštědřil Nikolaj Gogol románem Mrtvé duše již ve čtyřicátých letech devatenáctého století. Po něm přišli Tolstoj, Čechov, a potom Gorkij, který v exilu na Capri napsal revoluční antikapitalistický román Matka a nakonec přešel od slov k činům a ze svých honorářů začal podporovat Leninovu komunistickou stranu.
Moje sovětská poválečná generace zbožňovala kapitalismus zdálky, v dětství se mi spojoval se žvýkačkou, v mladosti s americkými džínami, alkoholickými koktejly a západními auty. Už i mírně liberální Jugoslávie nám tehdy připadala jako kapitalistický ráj.
První Gorbačovovy dekrety o návratu k soukromému vlastnictví přivítala inteligence s velkým nadšením, ale když se začalo se šokovou terapií, nadšení okamžitě…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
