Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Ježíš s králičíma ušima

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

V Langhans Galerii vystavuje švýcarský taškář Olaf Breuning

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Úvodem krátká historka: když dostal

Olaf Breuning

(1970) nápad proměnit sochy moa na Velikonočních ostrovech v roztomilé zajíčky, napsal německé cestovní agentuře, jestli by mu s tím nepomohla. Záhy se výtvarník dočkal jasné odpovědi: Na Velikonoční ostrovy nikdy nejezděte! Když se pak náhodou na ostrovech potkal s autorkou e-mailu, vyčetla mu, že chce zneuctít místní božstvo, a zeptala se ho, jak by se mu líbilo, kdyby někdo nasadil králičí uši a červenou pusu Ježíšovi.

„No, to by se mi líbilo!“

prohlásil Breuning a šel vyrobit své velikonoční ušáky.

Celá tvorba švýcarského autora se nese přesně v tomto duchu: nic není tak nedotknutelné, aby se tomu nedalo zasmát. Ať už jde o víru, rasu nebo sex. Nejde tu přitom o výsměch, jak ukazuje jeho výstava v pražské Langhans Galerii. Je to spíš takový dětský smích, upřímný ve své naivitě, nezkalený postranními úmysly. Ale leckdo to tak nebere.

Pachuť
Deník The Daily Telegraph v recenzi na jednu z jeho výstav napsal, že autorovi textu po zhlédnutí Breuningova díla zůstala v ústech divná pachuť, novinářka z The Observeru dokonce přísahala, že si dá dobrý pozor, aby se v budoucnosti jeho kouskům raději vyhnula. Což se dá celkem chápat. Ne každý může mít pro Breuningovy vtípky pochopení, zvlášť když se ho v nich dotýká na citlivých místech.

Takové je třeba jeho video Home 2. S přítelem hercem projel Novou Guineu, aby poznal život zdejších domorodců. Snímek pořídil stylem survivalových televizních pořadů, kdy kameraman cestuje s odvážným průzkumníkem a sleduje jeho pokus přežít v divočině s tím nejjednodušším vybavením. Ovšem v Breuningově podání je to velká taškařice: jeho přítel je oblečený v tričku s nápisem AC/DC, na očích má modré kontaktní čočky a svým vyjeveným, poněkud nepřítomným projevem připomíná sjetého Davida Bowieho vysazeného mezi lidožrouty. Džunglí neprojíždí na vlastní pěst, ale s tou nejbanálnější cestovkou pro evropské důchodce, kteří se po každé návštěvě „reálné domorodé vesnice“ jdou občerstvit drahým vínem v místním „reálném exotickém baru“. „Kolik fotek dřevěných chatrčí potřebujete?“ směje se protagonista turistům a ptá se do kamery, zda není divné, že na sebe s nastrojenými divochy takto zírají. A vzápětí nevydrží a jde se s nimi sám vyfotografovat, protože „je to zábavné“, stejně jako rozhazování dolarů mezi polonahé děti na kouřící skládce, které se o ně přetahují za zběsilého křepčení jejich obdarovatele.

V současném umění je tento Breuningův „boratovský“ komentář něčím výjimečným. Výtvarná bienále v posledních letech zdůrazňují společné kořeny evropské kultury s kulturami domorodých národů, ať už jsou z Afriky, Jižní Ameriky či Austrálie. Žádná velká přehlídka se dnes neobejde bez ukázek jejich umění nebo alespoň bez videí, která dokumentují jejich život. Ovšem nikdy takhle odlehčeně, takhle na hraně mezi dobrým a blbým vtipem. Proto Breuning loni v New Yorku vyvolal slušné pozdvižení na bienále Whitney, když zde prezentoval právě půlhodinový film Home 2, v němž jeho přítel v jedné scéně například ukazuje, jak je snadné se proměnit v černocha: stačí kameramana přimět, aby se na chvíli otočil, a nepozorovaně se na židli prohodit s usměvavým domorodcem.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Paní Prdelková

V New Yorku nynější obyvatel Manhattanu ukazoval i svéráznou Armádu, malé blikající vojáky sestrojené ze spotřebičů vyrobených v Číně. V Praze tuto část jeho tvorby zastupují sošky z plastového ovoce, tak hloupoučké, až jsou roztomilé. Podobně jako fotografie jeho přátel, jimž Breuning na nahé části těl maluje obličeje, takže se proměňují v pana Ruku, paní Kolínkovou nebo paní Prdelkovou. V dětství se tak bavila spousta z nás, ale Breuning si to dovoluje dělat jako dospělý a ještě to pak vystavovat v galerii. Heslo postmoderny „anything goes“ tady nabývá nového rozměru: nejde jen o překračování tabu v zobrazování násilí či sexu, výtvarným artefaktem se může stát i obyčejná, pro mnohé jistě značně infantilní legrace.

„Někdo by nás třeba mohl nabarvit načerveno, aby každý na ostrově věděl, že jsme noví pitomí turisti s foťáky, nažhavení na exotickou kulturní dovolenou,“ poznamenal Breuning, když na Velikonočních ostrovech dostal po vystoupení z letadla od místních krásek květinový věnec na krk a v zápětí byl směrován k první atrakci. Sám se přitom chová podobně. Jeho fotografie, videa a plastiky jsou totiž vlastně také klišé: když fotí akt, svlékne ženu do naha a posype ji špagetami politými barvou, protože to od něj divák čeká, protože jinak by se tomu nezasmál (pokud mu tedy těstoviny na holém zadku přijdou jako důvod k smíchu). Tak jako se turista na Rapa Nui neobejde bez svého velikonočního věnce.

OLAF BREUNING
Langhans Galerie Praha, 19. 6.–27. 9.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 29/2009 pod titulkem Ježíš s králičíma ušima