Ladislav Klíma (1878–1928)
České dvacáté století nezačalo v rovině ducha až s kalendářem, v roce 1901, ale jak s odstupem času víme, přibližně o deset roků dříve – v dobách, kdy Masaryk, Šalda, H. G. Schauer a další začali mluvit a psát o tom, že hledisko pouhého národního prospěchu v duchovní práci nestačí. Odmítli nadále poměřovat politiku a kulturu jen domácím kontextem, což jinými slovy znamenalo, že do ní vnesli mnohem více kritičnosti. Navzdory všem známým peripetiím, jež potom přineslo dvacáté století, tento proud v českém myšlení nikdy úplně nevyhasl. Přicházely nové generace, které kdysi převratné objevy zaváděly stále hloub do každodenní praxe – a dějiny, jež se od té doby vyprávějí, jsou tedy dějinami uskutečněného vlivu.
Co kdybychom však tyto dějiny začali vyprávět od jiného okamžiku? Pokud bychom za „moment zlomu“ označili rok 1904, kdy vyšel první a nejvýznamnější spis Ladislava Klímy Svět jako vědomí a nic, sotva bychom mohli přehlížet legie univerzitních studentů a pokračovatelů (kteří u Klímy prostě až na pár výjimek nebyli). Nešlo tedy o příběh vlivu, ve kterém všichni na sebe navazují a bohabojně pracují, aniž je možné spolehlivě říci, má-li jejich drobná práce ještě jiný výsledek, než že je zaměstná a zbaví nebezpečných myšlenek. Byl by to spíše příběh vlivů, které vstupují do společnosti…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
