Ve středu přijdou k volbám obyvatelé největší muslimské země
Pierre Kansil a jeho žena Sri W. nemohli domů přes třicet let. Pierre odjel v 60. letech z Indonésie do Československa studovat ekonomii, jenže v roce 1965 se v jeho rodné zemi chopil moci generál Suharto. Tento diktátor označil veškerou opozici za komunistickou a studenti z východního bloku se automaticky ocitli na černé listině – nezřídka je čekalo vězení nebo poprava rovnou po příletu na letiště v Jakartě.
Indonéské úřady Kansilovým po čase odebraly občanství a rodina přežívala, jak se dalo. Za normalizace odmítli vstup do KSČ, a jelikož se stýkali s chartisty, Pierre na čas skončil jako řadový dělník. Celou tu dobu nepřestávali nahlas mluvit o tom, že se chtějí vrátit. Jejich sen se téměř splnil v roce 1998, kdy Suhartova diktatura konečně padla.
Od té doby uplynulo jedenáct let a Indonésie se stala třetí největší demokracií na světě po USA a Indii. Informovaný čtenář možná přivykl, že se o islámském světě často píše v souvislosti se sílícím fundamentalismem. Přehršel negativních zpráv však může vést k obecné představě o muslimské zemi jako místu plném strachu a terorismu. O Indonésii to neplatí. Nejlidnatější islámská země s 240 miliony obyvateli (86 procent z nich jsou muslimové) a rozlohou srovnatelnou s Evropou prošla…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
