Před jednou dekádou se u nás začal odvíjet divoký příběh výtvarného aktivismu. Jak se za tu dobu proměnil?
Pro české poslance to bylo podobné, jako by šlápli do něčeho nepěkně lepivého. V chodbě sněmovny na ně svítila ze zdi nahá řiť, do které po žebříku lezl další ze zájemců o parlamentní židli.
„Pošlapávání práv menšiny usnadní cestu k široké voličské většině,“
hlásal plakát s tímto výjevem. Psal se rok 1998 a v parlamentní galerii se do té doby vystavovalo jen umění, které nikomu nevadí, nejlépe skleněné vázy. A teď tu najednou visela tvorba, která si brala otevřeně na mušku tehdejší poslanecký plán postavit mimo zákon držitele „většího než malého množství“ lehkých drog.
Jméno skupiny, která byla pod plakáty podepsaná, nikomu nic neříkalo: Pode Bal. Tato parta u nás jako první začala dělat umění s primárním cílem dokazovat, jak je místní společnost pokrytecká, cynická, zkorumpovaná a vůbec všelijak nemocná. S tím, že ryba pochopitelně smrdí od hlavy. Pode Bal se tak průkopnicky pustil do výtvarného aktivismu, jaký jsme znali z USA, Německa či Británie. Dnes už skupina patří pomalu mezi výtvarné klasiky a bilancuje. Čerstvě vydaná kniha Pode Bal 1998–2008 přitom dokazuje, že tento starý pes má ještě pořád hodně ostré zuby.
Telefonát do Budvaru…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
