Vyrazila jsem malému koupit na léto kraťasy a musím říci, že tohle jsem nečekala. Zatímco pro děvčátka je možné vybrat si v dětském oddělení z desítek pestrobarevných sukýnek, volánkových šatečků a květinkových blůziček, hochům na ramínkách visí jen povadlé kalhoty modravých barev, nevalný výběr triček s obrázkem, tři mikinky s kapucou a hotovo. Zatímco chlapecká komunistická konfekce byla asi desetkrát chudší, ta dívčí asi třicetkrát. Tím nechci říci, že jsou dnešní hoši chudinkové, naopak. Líto je mi spíš těch děvčátek, co je pořád tak navlíkají, protože stereotypu, že u holčičky záleží na vzhledu mnohem více, zdá se, zdaleka neodzvonilo. A není divu. Maminka strojí dceru, ta zase tu svou, hlavně aby se nám holka dobře vdala, vzorce chování se předávají a mění se jen pomalu.
Můj feminismus vypadal v průběhu let různě. Začalo to tuctově. Jako malá jsem chtěla být klukem. Na otázku proč bych tehdy asi řekla: můžou toho víc, měla jsem prostě takový pocit.
Dnes bych místo „můžou toho víc“ řekla „čeká se toho od nich méně“ a věděla bych přesně kde a jak – v oboru domácích prací.
Kolikpak malých chlapečků třeba kdy vidělo, jak táta doma myje záchod? Malí chlapci mnoha nejen rozvedených žen či svobodných matek si toho za ta léta nemohou nevšimnout – máma, ta zvládá všechno. Není divu, že pak doma čekají to samé i jako dospěláci od svých žen.
Můj feminismus, podobně jako mnohých žen mé generace, se zkrátka realizuje především za zavřenými dveřmi bytu a je bitvou o dělbu práce v domácnosti. Na papír jsem napsala, kdo bude dělat co, a zavázali jsme se plnit plán. Většinou se ho také držíme. Rozepře vznikají jen tu a tam. Zda se např. povinnost luxování a vytírání váže vždy ke všem místnostem, nebo jen k těm nejfrekventovaněji navštěvovaným či zda bod „úklid mastného dřezu“ spadá ještě pod bod mytí nádobí, nebo je na něm nezávislý stejně jako zalévání květin na doplňování ledničky nebo praní na vynášení odpadků.
Mužům se nedivím, že se cukají. Méně povinností je příjemnější než více, a nejen pokud jde o záchod. Pokud bych byla mužem a měla bych na výběr, možná bych taky sáhla po klasice. Po ženě, co mi dá doma svatý pokoj. Mužem ale nejsem, a tak mi nezbývá než ta vykopaná válečná sekera. Pro dobro nejen mé, ale také partnerky našeho synka. Té mrňousky, co jí šuplíky přetékají šatičkami, kloboučky a květovanými punčocháčky. Asi jí to vlastně trochu závidím.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
