Polského spisovatele Andrzeje Stasiuka přitahují místa, která připomínají náš počátek
„Dzień dobry.“ Zahradou zalitou podvečerním sluncem přichází mohutný nakrátko ostříhaný chlap v plandavých kalhotách a vytahaném triku a nejistě se usmívá. Doprovázejí ho tři psi a několik koček, zatímco se z okolních svahů k chlévům v údolí majestátně loudají tlusté krávy. Ve Wołowieci, zapadlé polské vesničce v Nízkých Beskydách, žije jeden z nejzajímavějších současných polských spisovatelů
Andrzej Stasiuk
(1960).
Když mu u nás před osmi lety vyšel překlad Haličských povídek, byla to literární událost, o níž se hodně psalo i mluvilo. Soubor různých tragicko-komických i banálních příběhů postaviček z podhorských vesnic upoutal svým poeticky kultivovaným jazykem i přesným popisem společenství „legie vyděděnců“, které míjely všechny ekonomické i politické změny devadesátých let. Lépe řečeno je před nimi imunizovala jejich svébytná kultura bez historické kontinuity. Jako by se region, v němž vedle sebe po staletí žili Poláci, Židé a Ukrajinci, proměnil po tragédii holocaustu a násilném poválečném vysídlení Rusínů v zakletou krajinu duchů.
Po následujících překladech Stasiukových neméně zdařilých knih Jak jsem se stal spisovatelem (2004) a Dukla (2006) se na pultech…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
