Zapomeňme na Írán, Severní Koreu, Rusko. Nejdůležitější boj o naši budoucí bezpečnost se v minulých dnech rozhořel v horách na západě Pákistánu.

Oblíbená novinářská fráze říká, že mudžahedíny z afghánsko-pákistánského pomezí ještě nikdo – včetně nejsilnějších armád světa – neporazil. Ani Britové v 19. století, ani ruská armáda v osmdesátých letech století minulého a zatím ani vojáci NATO. Ti proti Tálibánu bojují v Afghánistánu už osm let a stále není vidět konec. Hlavní strach z další prohry se teď ale netýká Afghánistánu, nýbrž Pákistánu, druhého největšího muslimského státu světa, navíc s jaderným arzenálem.

Z posledního vývoje víme, že islamističtí militanti se už nechtějí jen ubránit na svých pozicích v Afghánistánu. Snaží se ovládnout co největší část Pákistánu a to je pro celý Západ velmi vážná bezpečnostní hrozba. Po letech vlažného přístupu se tomu teď pákistánská vláda rozhodla zabránit a proti militantům podnikla vážnější protiofenzivu. Klíčová otázka je, zda uspěje a nakolik by jí v tom měl zbytek světa pomoci.

Je šokující, jak rychle zprvu nenápadný konflikt nabírá nepříznivý směr. Útok na tálibánský režim na podzim 2001 byl otázkou týdnů. Tálibán a al-Káida se po ale vyhnání z Afghánistánu usadily hned na druhé straně hranice na pákistánských kmenových územích, kde centrální vláda nikdy nevykonávala svoji moc. Z…