František Krejčí (1858–1934)
Když dospíval, český myšlenkový svět se za tím evropským stále opožďoval o jednu až dvě generace. Západ věřil s
Augustem Comtem
, že poznávat znamená odhalovat tvrdá fakta zprostředkovaná metodologií přírodních věd. V Čechách však duchovním hrdinou dál zůstával básník-lyrik a vypravěč historických románů, ve vědě pak jazykovědec nebo historik. Úkolem všech bylo prospívat národu. Upnout se k něčemu jinému a snažit se převést myšlení na exaktní fundament by nikoho z nich nenapadlo.
Úplně jinak už to však bylo v generaci jejich synů. Potomci nejslavnějších českých otců odmítali jít v jejich stopách a dali se místo toho na přírodní vědy. Mnohým z nich patří v jejich oborech ve druhé polovině 19. století zakladatelský primát: Ladislavu Čelakovskému v botanice a morfologii, Antonínu Fričovi v paleontologii, Vojtěchu Šafaříkovi v chemii.
Také František Krejčí má v této zakladatelské generaci své místo. Z filozofie, kterou vystudoval, vyčlenil psychologii, která byla až do té doby v Čechách její součástí, a prostřednictvím šestidílného spisu (Psychologie, 1902–1926) také on položil základy oboru. A potom s filozofií zúčtoval…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
