Sítě a šipky

V posledních měsících se v české prozaické produkci objevila dvě nová jména. Jde o debutanty téměř stejně staré – a o díla překvapivě vyzrálá. Staršímu Tomáši Zmeškalovi (1966), anglistovi, překladateli, nyní středoškolskému učiteli, vydal Torst Milostný dopis klínovým písmem. O rok mladší Pavel Göbl, filmový scenárista a režisér (Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí nebo nově Veni, vidi, vici), publikoval v Dauphinu Tichého společníka.

Zmeškalův rozsáhlý román je – v české literatuře dneška – oblíbenou rodinnou freskou, jež se rozprostírá na ploše několika desetiletí dvacátého století (známe ji třeba z románu Anny Zonové Za trest a za odměnu anebo z Bryczova textu Patriarchátu dávno zašlá sláva). Také ústřední spouštěcí mechanismus, osobní nenávist v padesátých letech, nám není tak zcela neznámý, příkladem budiž prózy Milana Kundery. Způsob, jímž Zmeškal osudy Josefa, jeho ženy Květy a dcery Alice konstruuje, však přesto dokáže čtenáře strhnout.

Vybočení z normálu

Příběh začíná v šedesátých letech, kdy si sotva dospělá Alice bere Maxe a stojí na prahu budoucího štěstí. V následujících kapitolách se přes různé odbočky a z mnoha úhlů a perspektiv dozvídáme ústřední zápletku rodinného traumatu. Nejde v něm přitom ani tak o Hynka, který nechal poslat v padesátých letech Josefa do kriminálu a z jeho ženy si udělal…