Bublina

Když jedu ráno vlakem do práce, v polospánku, přes hlavy a rozespalé oči cestujících vidím tu tvář. Nasprejovanou na zdi červeně. Má kšiltovku, divoký vous a u pusy bublinu. V bublině se každičké ráno dočtu: „Ať zdechnou všichni Yankees.“ Tvář patří diktátorovi z karibské země, který slavil prvního ledna padesáté výročí své revoluce.

Před třemi lety jsem tam byla – v jeho kubánském socialistickém ráji. Jako bych se tenkrát propadla do hlubin vlastního času. Pila jsem stejnou karcinogenní chemickou limonádu jako kdysi, jedla maso, do něhož bylo namleté snad úplně všechno, viděla oprýskanou bídu fasád domů i zoufalou rezignaci lidí. Viděla jsem náš československý komunismus, jako kdybych vrátila nějaký starý film na začátek.

Když jsme dorazili do hotelu, který měl kdoví proč pět hvězdiček a atmosféru ubytovny ROH ve Špindlerově Mlýně, šli jsme na večeři. Sledovaly nás neviditelné kroky státních špiclů a na baru seděli pasáci. V prázdné restauraci s umělým potůčkem a kašnou se sochou nahé mulatky seděl obstarožní zápaďák a tři mladičké Kubánky. Všechny hltaly hamburger a zapíjely ho pomerančovým džusem z prášku. Západoevropan se na ně zálibně díval. Já jsem se nenávistně dívala na něj. Přemýšlela jsem, jestli na Kubě existuje kromě tajné taky mravnostní policie. Chtěla jsem vstát a něco tomu úchylovi říct. Holčičky měly ale evidentně hlad a já věděla, že na…