Ironie i velebení v proslovech a esejích Thomase Manna
Málokterému spisovateli se podaří získat světové renomé už prvotinou a reprezentovat pak nejvyšší úroveň národní kultury déle než půl století.
Thomas Mann
(1875–1955), potomek patricijského rodu ze severoněmeckého hanzovního města Lübecku, se mezi literární veličiny zařadil už v šestadvaceti románem Buddenbrookovi, a když ve čtyřiapadesáti dostal Nobelovu cenu, byl se svým rozsáhlým dílem teprve v polovině.
Z dnešního pohledu vynikl hned ve třech zdánlivě neslučitelných kontextech: jako dovršitel klasického měšťanského románu, modernisticky radikální průzkumník neprobádaného podloží lidské kultury i psycho(pato)logie, a nakonec i jako zvěstovatel postmodernistické ironie. Dnes je ctěn, ale občas i odmítán: pořádný umělec přece nemůže dosáhnout už za života takového uznání a úspěchu.
Tribunem kultury
Český čtenář, který až dosud znal především Mannovy romány a novely, může nyní rovněž pocítit jistou nedůvěru k jeho oslnivému zjevu. Nad svazkem Konec měšťanské éry. Eseje o literatuře, hudbě a filozofii ocení autorovu obdivuhodnou schopnost vcítění, impozantní vzdělání i výmluvnost, nad některými odstavci se však neubrání pocitu, že jde o poněkud rituální krasořečnění. Spíš než autor však za to může lehce zavádějící podtitul knihy. Většina zařazených textů totiž neodpovídá tak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
