3. března, 00.00, Bairro Alto:
Lisabonské ulice, které byly přes den poloprázdné, se na Bairru Altu pomalu začínají plnit. Do proslulé čtvrti se slétají Portugalci, studenti z Erasmu a jiné noční můry. Já se nacházím v baru č. 27. Každé úterý je tu tzv. free tango night. Přivedla jsem sem novou studentku z Erasmu Marjolein z Belgie a spolužačku Marianu z Brazílie. Mariana tango neumí, tančí sambu a rozhovor prokládá svou oblíbenou větou
„We don’t have money, but we are funny“.
Nemám peníze na lekce tanga, a jelikož jsem si sem do Portugalska – mimo jiné – přijela plnit své sny, stala jsem se nedílnou součástí taneční lisabonské „tango komunity“. Když jsem byla na free tango noci poprvé, neměla jsem ani tušení o tom, jak se tango tančí, a svému tanečníkovi jsem pošlapala nohy.
Omluvně jsem se usmívala a se sklopenýma očima na otázku, jaká je má profese, odpověděla, že jsem tanečnice. Kamarád Goncalo mě ve dvě hodiny v noci veze autem domů. Ptá se mě: „Co děláš za tanec?“„Současný tanec a pohybové divadlo.“ „Hm, to je něco jako balet nebo hip hop?“ Jsem moc unavená na to, abych odpovídala, asi lidem začnu říkat, že jsem švadlena.
7.30, studentská ubytovna:
Zvoní budík. Fouká vítr a dveře klapou, do místnosti škvírami v žaluziích pronikají tenké…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
