Eva Dundáčková
advokátka, poslankyně za ODS
Obrana proti takovému chování je v rukou demokraticky zvolených zástupců lidu. Parlament by měl vykonávat své kontrolní pravomoci vůči vládě, a nedělá to. Posunem je částečně zřízení kontrolního výboru Poslanecké sněmovny v posledním volebním období. Podobně i na úrovni krajů a obcí je kontrolní pravomoc vůči výkonné složce jasně vymezena.
A nic moc, že… Nezbývá než zmínit hlídací psy demokracie, žurnalisty. Také oni mohou sehrát důležitou roli a být nepostradatelnými spolutvůrci svědomí politiků. Věřím v sílu společného postupu zmíněných partnerů. Odpovědné opozice v zastupitelských úřadech a důsledných novinářů zastupujících hlas lidu.
Jan Vyklický
soudce, člen výkonné rady Mezinárodní asociace soudců
V demokracii nelze ignorovat platné rozhodnutí soudce ani právo lidí s ním nesouhlasit, byť z politických důvodů. Bránit se jeho dopadu však lze jen zákonnými prostředky. Ať si sáhnou do svědomí ti, kdo se zasloužili o zmatek v pravidlech podtržením obou pilířů kontroly veřejných dějů, svobodného tisku a nezávislé justice a obcházením legislativních principů. Místo úcty k pravidlům kvete populismus, extremismus a pohrdání smyslem soudní moci. Ani rychlé řešení se neobejde bez pravidla. Kritizovat můžeme, co chceme, ale ignorovat vykonatelné soudní rozhodnutí je hanba a může to být trestný čin!
Eliška Wagnerová
ústavní soudkyně
Určující roli hraje politická kultura. V ní hrají formativní úlohu média. Samozřejmě, že by bylo možné jmenovat celou řadu mediálních projevů škodlivých typu „názor ministra (vlády, prezidenta republiky) se liší od názoru Ústavního soudu“, aniž by bylo zároveň sděleno, který z „názorů“ je v daný okamžik jediný relevantní, neboť je obdařen ústavní závazností „pro všechny orgány a osoby“. Vyvolání zdání střetu je ovšem pro bulvár vyzkoušeným reklamním trikem. A ekonomickým zájmům, jak již léta a úspěšně učí část politického establishmentu, zcela přirozeně ustupuje vše, včetně ústavních příkazů.
Jan Bárta
Ústav státu a práva AV ČR
Otázka sugeruje, že soud má vždycky pravdu, a politik se snaží to zlovolně sabotovat. Je tu ještě ten rozměr, že soudce za svoje rozhodnutí neodpovídá, věcné dopady rozsudku mu mohou být lhostejné. Politik i úředník musí splnit úkoly, které má v popisu práce. Takže se i s překvapivým rozsudkem musí nějak popasovat. Snadné – jako když vítr napne plachtu a ta popožene jachtu – je napsat „žalovanému se ukládá ztišit magistrálu“. Docílit toho se dá jedině tak, že se po ní nebude jezdit. Komunální politik sotva může do Legerovy ulice dát značku „vjezd jen pro rezidenty“. Těžko naplnit výběr daní, když nesmíte kontrolovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
