Nevkusné sako

Recenzenti se vzácně shodli: Evžen Oněgin v Národním divadle je propadák. Režie Andreie Serbana se minula s látkou a orchestru ani zpěvákům pod vedením dirigenta Johna Fioreho se to nepodařilo kompenzovat. Na scéně se toho děje hodně, ale překvapení se nekoná: Oněgin se brodí umělými květy, trsá v nočním baru, je homosexuál, jede po Lenském (není to poznat, ale režisér to říkal na tiskové konferenci) a na konci se zastřelí. Tady si Serban popletl Puškina s Čechovem, ale ono to vyjde nastejno.

Evženova vnitřního zápasu zůstane totiž divák ušetřen, stejně jako Taťániných slz. Prostě se ho to netýká. Což je o to smutnější, že pokud má nějaká opera moc člověka dojmout, je to právě Čajkovského Oněgin. Tady ale ani samotná hudba nevyzněla tak, aby divák mohl zavřít oči a jenom poslouchat. Na vině bylo provedení, které jemnou, barevnou muziku často zploštilo, a také zbytečný spěch. No ano, propadák. Přesto je tu jeden důvod zakřičet: bravo! Národní divadlo oslovuje nové umělce, hledá cesty, riskuje. Při tom musí občas šlápnout vedle, ale to neznamená, že nemá hledat dál.

Teď k recenzím, nebo spíš k jediné. Je to střelba do vlastních řad, ale ženská empatie vítězí nad kolegialitou: Petře Fischere z Hospodářských novin, bylo opravdu třeba věnovat třetinu kritiky „nemotorným širším bokům“ představitelky hlavní role? Ubohé boky,…