Vzbuďte mě, až...

Za patnáct let, co jezdím na konference do Spojených států, jsem slyšel americké vědce při přednáškách žertovat na řadu témat od manželské nevěry po golf, ale nikdy ne o politice. Teprve letos zažívám prolomení tohoto tabu, kdy vážený profesor ze Stanfordu slibuje, že na konci své přednášky ukáže nejlepší fotku za posledních osm let. Sklízí pak bouřlivý potlesk, když promítá obrázek nového prezidenta mávajícího helikoptéře, která odváží jeho předchůdce z Bílého domu. Při kávě mi pak kolega z Indiany líčí, jak se loni na podzim jejich dům stal útočištěm dobrovolníků, kteří přesvědčovali své spoluobčany, aby šli k volbám. „I díky nám Indiana po mnoha letech nevolila republikánského kandidáta,“ říká s jistou dávkou hrdosti a dodává: „Těch minulých osm let bylo jako zlý sen, kdy jsem měl na autě nálepku se vzkazem – Vzbuďte mě v lednu 2009.“

Amerika jako by se opravdu probouzela z tvrdého a depresivního flámu. Kocovina je vidět na každém kroku; k tomu člověk nemusí ani číst v novinách o neveselých ekonomických výhledech. Už v letadle přes oceán bylo neobvykle mnoho volných sedadel. Po příletu do Los Angeles mě pak přátelé vzali do oblíbené rybí restaurace, která se pyšní mimo jiné tím, že nechala i kalifornského guvernéra čekat půl hodiny na volný stůl. Stejně dlouho jsme tam také loni čekali my, letos ale bylo poloprázdno. A dokonce i notoricky…