Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Na pozvání

Vítězný únor žije

Nekulatá výročí únorového puče z roku 1948 mívají standardní průběh.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Fotografie: Bohumil Doležal - Autor: Karel Cudlín • Autor: Respekt
Fotografie: Bohumil Doležal - Autor: Karel Cudlín • Autor: Respekt

Bohumil Doležal

(1940) je publicista a politolog. Patří mezi první signatáře Charty 77. V letech 1990 –1992 poslanec, posléze člen ODS a šéf poradců premiéra Klause. V období 1993–2002 přednášel na FSV UK. Od roku 2000 vydává internetový politický zápisník Události.

Nekulatá výročí únorového puče z roku 1948 mívají standardní průběh. Tu a tam se sejde skupinka protikomunistických aktivistů. Uspořádá se učené kolokvium. Z politického podsvětí se ozve pár dutých komunistických frází. Co byste chtěli víc – je to dávno uzavřené. Není co dodat a nikoho to už nezajímá.

Děti, co dávaly ve škole pozor, vědí, že jacísi komunisté změnili převratem demokratické Československo v totalitní diktaturu. Po čtyřiceti letech se odvážní disidenti a revoluční studenti zasloužili o návrat k demokracii.

Možná bychom neměli knihu dějin tak rychle zavírat. A vyvazovat se ze zodpovědnosti a ze souvislostí. Občas nám je totiž někdo připomene. Před pár dny například ruský ministr zahraničí, když mezi řečí naznačil, že Česká republika je součástí „východní Evropy“. Ministr Schwarzenberg se ohradil, Rus poukázal na to, že nás tam řadí OSN.

Ministr Lavrov chtěl říci: patříte nám. A mezinárodní společenství to uznalo. Odtud české pohoršení. Jenže nemá náhodou pravdu? „Východní Evropa“ není jen to, co spadá do silového pole Moskvy. Je to i společenství zásad. Kde společné zásady nejsou, mocenský vliv se uplatňuje velmi ztuha. A kde jsou, je velmi obtížné se mu bránit.

Vítězný únor nebyl pád z demokracie do totality. To, co bylo před ním, žádná demokracie nebyla. Bylo to radostné společné budování železné opony. Dělo se za nevědomé spoluúčasti velké většiny české společnosti. Únor znamenal jen poslední cihličku do stavby.

Zde je jeden dílčí, ale významný příklad. Celá Evropa byla v šoku z toho, co během války Německo a Němci předvedli. A všichni mysleli na to, jak zabránit recidivě. Bylo to pochopitelné a oprávněné. Významnou úlohu v tom uvažování hrál problém německých menšin v evropských státech.

My jsme se rozhodli postavit řešení na tom, že všichni Němci jsou vinni. Kdo je nevinen, nechť svou nevinu prokáže před Úřadem. Viníky oholíme o majetek, občanská práva, a nakonec je vyženeme. Na tom jsme se více či méně shodli s Poláky, „Jugoslávci“, Rumuny a Maďary.

Řešení, které volili na západ od Aše, nechci idealizovat. Lišilo se ovšem tím, že stálo v zásadě na představě o osobní, nikoli kolektivní odpovědnosti. Některé z křivd, které se tu v prvních letech staly, bylo možné následně zmírnit.

A náš návrat ke svobodě v této věci? Po roce 1989 jsme projevili něco dobré vůle. Brzy nás přešla. Místo toho jsme si vymysleli různé vyčurané teorie, například: v roce 1945 to bylo správné, dnes by to už správné nebylo. A ostatně, nic jiného nám nezbývalo, to, co jsme dělali, byl jen důsledek příčiny, německého nacismu. Máme zkrátka alibi.

Železná opona tedy v tomto ohledu stojí dál. EU se nám při našem vstupu podařilo přesvědčit, aby ji respektovala.

Proto má ministr Lavrov pravdu. Patříme do východní Evropy. A protože jsme se z minulosti nepoučili, únorový puč může přijít znovu. V jiné podobě, jistě.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 10/2009 pod titulkem Vítězný únor žije