Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

Gottwald: neznámý příběh

Uplynulo šedesát let od smrti Klementa Gottwalda. Téma Marka Švehly z roku 2008 při této příležitosti odemykáme.

Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer
Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer

Oddělení moderních českých dějin Národního muzea tvoří šest lidí. Všichni sedí v jedné kanceláři na pražském Smíchově a nic nevystavují. Expozice vzniklá v osmdesátých letech byla po převratu odstraněna a od té doby se neobnovila. Sbírky leží v Terezíně. „Není dostatek výstavních prostor,“ krčí rameny vedoucí oddělení Marek Junek. V Česku tak dnes neexistuje muzejní expozice, kde by bylo možné v nějakém souhrnu poznávat nejpalčivější část českých dějin – příčiny a průběh komunismu. Marek Junek teď se svými kolegy čeká na rok 2010, kdy by měly být otevřeny muzejní prostory v pražském památníku Vítkov. Tohle místo bylo vybrané proto, že je volné, také ale má velký symbolický význam. Právě tady v podzemním mauzoleu skončil svoji pozoruhodnou životní dráhu Klement Gottwald, člověk, který moderní české dějiny poznamenal nejvíc.

Přes tento jeho význam je zvláštní, jak málo a jak těžce se dnes Češi o svém sekyrníkovi číslo jedna něco dozvídají. V muzeích o něm nic není. V knihkupectvích sice leží několik detailních životopisů Hitlera či Stalina, o Gottwaldovi ale v posledních osmnácti letech nevyšla jediná monografie. V Národním archivu si může každý zájemce prohlédnout takzvaný osobní fond Klementa Gottwalda, je to ale záležitost pro trpělivé: denně si lze půjčit pět archivních položek z nějakých šestnácti set. Navíc nelze čekat žádnou senzaci: až na několik osobních dopisů, školních vysvědčení, sbírku průkazek, policejní a soudní spisy z Gottwaldových procesů nebo diáře ze čtyřicátých let jde z drtivé většiny o oficiální články a projevy. Jaký tedy Klement Gottwald byl a proč právě on se stal symbolem komunistické tragédie v Československu?

Útěk na Slovensko

Gottwald se narodil v roce 1896 v jihomoravských Dědicích nedaleko Vyškova. Na rozdíl od svých intelektuálsky založených bolševických druhů Slánského či Švermy se musel prokousávat nahoru z úplného společenského dna. Byl nemanželským synem chudé nádenice. Jeho otec byl sice známý (šlo o synka slušně založené sedlácké rodiny ze sousední vesnice), k dítěti se však oficiálně nehlásil a není ani zapsaný v rodném listě. Matka nebyla schopná na sebe a syna vydělat, dala jej tedy na vychování své tetě a sama odjela do Brna živit se jako kojná. Syna si vzala k sobě, když mu bylo devět let, a dokonce se i provdala, s otčímem si ale Gottwald nerozuměl.

Zajímavější je, že ve škole se malý Gottwald stává premiantem. Před opuštěním české školy v létě 1908 má samé jedničky (včetně náboženství), jen ze zpěvu dvojku. Poté ve svých dvanácti letech odjíždí do Vídně k příbuzným a začíná chodit do školy tam. Gottwaldova komunistická ikonografie s oblibou uváděla historku, podle níž malý Kléma bojkotoval výuku němčiny kvůli tomu, že se mu spolužáci i učitel kvůli chybám smáli. „Slíbil jsem si, že nepromluvím do konce roku ani slovo německy. Bylo to těžké, ale vydržel jsem to,“ zní legenda. Možná to tak bylo, kdo ví. Podle známek na vysvědčení ale spíš ne. Na začátku má sice z němčiny pětku, po půl roce se však lepší na trojku, z ostatních předmětů (včetně psaní) má jedničky a dvojky. Vídeňskou školu pak v roce 1910 končí se třemi dvojkami (včetně němčiny), jinak má jedničky. Poté přechází do učení na truhláře, které končí v roce 1913 už se samými jedničkami. Také je vášnivým čtenářem knih, podle svého pozdějšího vyznání hlavně Jiráska.

Po nějakém čase stráveném v nábytkářské dílně nastupuje na vojnu. Koncem války je raněný, po uzdravení už se ale ke svému oddílu nevrátí. S vyhlášením samostatné republiky si jako zběh urovnává vztah s armádou, vrací se do jejích služeb a putuje na východní Slovensko, kde bojuje proti armádě komunistické Maďarské republiky rad. Z roku 1919 také pochází jeho vlastně jediná dochovaná osobně laděná korespondence s kamarádkou ze sousední vesnice Marií Mlčouškovou. Dopisy jsou psané úhledným Gottwaldovým písmem a pozoruhodné na nich je oslovení: Gottwald říká Mlčouškové „milé dítě“ a podepisuje se „tvůj táta“. Důvod není jasný. Jinak jsou ale dopisy lyricko-melancholickým záznamem duše mladého muže, který je nespokojený se svým životem, byť není jasně řečeno proč. Ještě před svým odjezdem na východní Slovensko píše v únoru 1919 z posádky v Ostravě: „Proč je ten náš život tak prázdný, tak všední? Ty mne znáš, dítě drahé, jako veselou, rozpustilou kopu. Ach to vše je pouze zvenčí – ale tam uvnitř, tam nikdo nevidí, jak je tam pusto a prázdno. Zatímco zvenčí dělám ze sebe šaška, tu uvnitř moje lepší ,já‘ se ztrácí kamsi v dál…“ Dál Gottwald píše, jak byl šťastný, když jako chlapec chodíval po polích a lesích jen sám se svými sny a myšlenkami a cítil, že ho „všechno zajímalo, každý pták, strom, potůček, každá květina“. Nebo když „před výkladními skříněmi knihkupců prostál hodiny“. „Chodil jsem k výkladním skříním obrazáren, kde mne připoutal každý nepatrný obrázek. Když pak jsem poprvé vstoupil do velikých muzeí a obrazáren, tu mé nitro prostupovala úcta před tím dílem. Byl jsem tak šťastný, jako když jsem poprvé viděl vycházeti slunce. … Ale dnes? Dnes mým snům chybí spravedlnost, chybí víra v ně.“ Zmínky o obrazárnách jsou evidentně jeho vzpomínkami na Vídeň, kde zřejmě nebyl tak nešťastný, jak se dřív uvádělo. V jiném dopise z Ostravy píše: „Stále ještě čekám od života něco, něco velikého, něco krásného, něco, co by opravdu stálo za život.“ Jeho nespokojenost se odvíjí v abstraktní rovině, nikde není ani zmínka o nějaké sociální či politické frustraci.

Pak se na nějaký čas odmlčí a ozývá se z Košic, kde už má za sebou boje a je evidentně v lepší náladě. „Čas mi stále chybí, ačkoliv jej užívám až do krajnosti. Týdně šest hodin se učím francouzštinu a angličtinu – vždy večer, jindy se cvičím z těsnopisu,“ píše v srpnu 1919 a Mlčouškovou nabádá, aby četla. „Zkus to ještě jednou a uvidíš, že knihy jsou nejlepšími přáteli.“

Na podzim se Gottwald vrací na jižní Moravu a dává si žádost o propuštění z armády. Politicky se začal angažovat v sociální demokracii, později jej ale nadchla bolševická revoluce v Rusku a v roce 1921 vstupuje do KSČ. Přitom znova, tentokrát v Rousínově, pracuje jako truhlář a dělá si kurz „kreslířský pro stolaře“.

Koncem roku 1919 se seznamuje se svojí budoucí ženou, výčepní Marií Holubovou z Moravské Ostravy, která si později nechává říkat Marta. „Byl jsem šťastný, ale dnes? Dnes mým snům chybí spravedlnost, chybí víra v ně.“Tahle část Gottwaldova života také není zcela jasná. Většina historiků dost nekonkrétně uvádí, že Gottwald se s ní seznámil u Ostravy a brzy nato v roce 1920 se jim narodila dcera, načež prý KSČ mladého Gottwalda vyslala na misi na Slovensko, kde má „jako novinář šířit bolševickou osvětu“. Je ale divné proč, když byl truhlář, navíc je divné, proč se Gottwald neoženil a svoji ženu s dcerou tak rychle opustil.

Profesor Ján Mlynárik z Karlovy univerzity, který se mládím Gottwalda zabýval víc, píše, že Marie Holubová pracovala jako hospodská posluhovačka v Židlochovicích u Brna a přivydělávala si prostitucí. S Gottwaldem měla zřejmě jen krátký vztah a až po čase mu přišla říct, že porodila jeho dítě. Gottwald otcovství nevyvracel. Holubovou a dítě si však k sobě nevzal a naopak před nimi utekl na Slovensko do tehdy ještě zastrčené Bánské Bystrice. V Bystrici jej místní komunista Ondrej Stréž přijímá do své truhlárny, a protože zjistí, že Gottwald umí hezky psát, bere jej do komunistických novin Hlas ľudu, aby nadepisoval adresy a rozesílal noviny odběratelům.

Časem Gottwald začíná psát i články. Přesouvá se blíž civilizaci do Vrútek u Martina a stává se odpovědným redaktorem v bolševickém listu Pravda chudoby. Tyhle noviny (šlo obvykle o dva tři hustě popsané dvojlisty vycházející obden a popisující strasti dělníků, úspěchy Sovětského svazu a spásnost komunistické strany) už neputovaly jen do okolí, rozesílaly se i do Ostravy či Brna. Právě tam si podle Mlynárika musela Marta Holubová v tiráži všimnout Gottwaldova jména, protože se za ním i s dcerou do Vrútek vypravila. Gottwald však opět utekl. Vrútkovští komunisté tedy Martu nakrmili a poslali domů. Když po čase přijela podruhé, Gottwald chtěl zase zmizet. Tentokrát mu v tom ale soudruzi zabránili. Manželka místního komunistického šéfa Júlia Verčíka vzala Martu pod svoji ochranu a Verčík s dalšími začal Gottwaldovi vysvětlovat, že jako komunista nemůže psát o lehkomyslném vztahu kapitalistů k chudým ženám a sám se chovat stejně. Gottwald proto s Martou a její dcerou zůstává. Za manželku si ji ovšem bere teprve v roce 1928, poté co se postavil do čela československého bolševického hnutí a jeho život na hromádce se pro soudruhy stal neúnosný.

Stále na cestách

Zákruty Gottwaldova osobního života jsou zkrátka nepřehledné, pro jeho dráhu komunistického vůdce to ale není důležité. Podstatná je novinářská dráha, díky níž začal stoupat nahoru.

Vraťme se tedy ještě na Slovensko do Bánské Bystrice. Následek volby se zdál být fatální. Počet členů se snížil ze 150 000 na 25 000.Komunisti velmi rychle pochopili, že politický úspěch záleží na tom, jak dokážou dodat co největšímu počtu lidí své informace, své názory. Právě pro tuhle práci v sobě Gottwald objevil velký talent. V Národním archivu je dopis, z něhož si lze udělat docela přesný obrázek o tom, jak Gottwaldova práce vypadala. Jak už bylo řečeno, zpočátku sám nepsal, ale rozesílal noviny komunistům po okolí. „Kde upadne odběr časopisu, upadne i organizace,“ píše v říjnu 1921 do Tisovce muži jménem János Ferenčík. Vyzývá ho, aby zanesl noviny do továrny a tam je prodal spoludělníkům. „Když někdo nemá peníze, nevadí. Zapiš si ho a pak si vezmi peníze při výplatě. Tak si všichni zvyknou časopis brát,“ nabádá Gottwald. Svého „soudruha kolportéra“ také vyzývá, aby mu popsal, kde by bylo možné v okolí Tisovce zakládat komunistické buňky. „Referenta obstarám, dodáme stanovy, odznaky, legitimace, razítka, obraťte se na mě. Musíme pracovat ráz na ráz, kout železo, dokud je žhavé.“ V závěru pak dodává, že v oblasti už mají sedm „jednot“ a založí další.

Z toho je patrné, že Gottwald byl víc politik než novinář. Jeho texty se pak nesly v duchu těžké propagandy. „Dělníci si sami kují pouta otroctví,“ papouškuje leninské fráze na adresu těch, kteří „jen“ pracují a nebouří se proti kapitalistům. Gottwald je už v té době horlivým čtenářem marxisticko-leninských textů přicházejících hlavně z Ruska z ústředí Komunistické internacionály (v dobovém žargonu Kominterny), což byla ruskými bolševiky zřízená organizace zahrnující komunisty z celé Evropy a šířící bolševickou ideu třídního boje. Pro ty mladší nebo zapomnětlivé: tradičním zastáncem zájmů dělníků byla sociální demokracie. Chtěla pro ně vydobýt kratší pracovní dobu, vyšší platy, bezpečnější pracovní podmínky. Neútočila ale na podstatu kapitalismu, tedy soukromé vlastnictví. Komunisti tvrdili, že dělnická třída musí porazit třídu kapitalistů a založit nový systém, v němž bude vládnout komunistická strana. V Rusku se tohle, jak známo, podařilo díky rudému teroru, likvidaci názorových oponentů a udržováním atmosféry strachu. Tohle Gottwald začínal vstřebávat právě díky četbě spisků z Kominterny. Rusky zpočátku asi neuměl, mohl je ale číst i v němčině.

Psaní v bolševickém duchu samozřejmě nemohlo ujít tehdejší cenzuře. Za první republiky se nepohodlná periodika nezakazovala jako později za komunistů, fungovali však cenzoři, kteří noviny četli a nepřípustné texty – ty, které „popuzují k zášti a opovržení státních úřadů“ – na stránce zabílili. V mimořádných případech zakázali rozšiřování celého vydání. To se Gottwaldovi u jím řízených tiskovin (kromě Pravdy chudoby také ženského listu Proletářka a časopisu slovenských komunistických sportovců Spartakus) stávalo celkem běžně.

Šéfem komunistů

V půlce dvacátých let se Gottwald stěhuje do dělnického centra, Ostravy – tentokrát už s pověstí schopného komunistického novináře pro jedny a zdatného demagoga pro druhé. Zakládá další noviny a seznamuje se s partou mladých bolševiků – Rudolfem Slánským,Václavem Kopeckým,Viliamem Širokým. Kromě psaní obchází Gottwald dělnická shromáždění, mluví o nutnosti „stále se bolševizovat“, šíří nenávist vůči bohatým, sociální demokracii, vládě – přesně podle nesmiřitelných instrukcí z Kominterny.

Z Ostravy se v roce 1926 stěhuje už jako člen vedení KSČ do Prahy, kde se potkává s dalším přesvědčeným vyznavačem ruského bolševismu a svým velkým spojencem Janem Švermou. Spolu se Slánským, Švermou, Kopeckým a dalšími pak Gottwald útočí na dosavadního šéfa KSČ Bohumila Jílka. Lidé kolem Jílka také razili třídní boj a nenávist ke kapitalismu, prosazovali ale spíš českou cestu ke komunismu a nechtěli se bezezbytku podřizovat instrukcím moskevské Kominterny. Jílek i Gottwald chtěli stávkovat a demonstrovat. Zatímco první byl ochotný domlouvat se na společném postupu se sociální demokracií, druhý převzal pohled Kominterny, podle něhož byla socdem největší konkurent v boji o moc, a tedy nesmiřitelný nepřítel.

V roce 1929 se Gottwald připravuje na první velkou zteč – místo šéfa KSČ. Objíždí místní organizace a představuje se jako politik, který nejlépe ví, co dělat. Na pátý sjezd, kde se rozhoduje o dalším směřování KSČ, pak na rozdíl od svého konkurenta Jílka přichází výborně připravený. „Vedení, které bylo zvoleno IV. sjezdem KSČ, to už neexistuje… bylo poraženo ve stech schůzích a konferencích strany, bylo poraženo na 23 konferencích krajských, bylo poraženo v celé straně,“ spustil Gottwald ve svém úvodním projevu. Do předsednictva pak s úspěchem navrhl téměř výlučně své lidi. A když měl jeho konkurent Jílek přednést projev o situaci ve straně, omluvil se s tím, že mu sekretariát nedodal informace o hospodářské situaci v zemi. Gottwald se v té chvíli stává novým předsedou KSČ.

Následek volby se zdál být pro KSČ fatální. Kvůli Gottwaldovým čistkám a dobrovolným odchodům se počet členů koncem dvacátých let snížil ze 150 tisíc na 25 tisíc. Gottwald se už v téhle době ukazuje jako přesvědčený žák stalinistické školy. Svého starého přítele ze Slovenska Julia Verčíka obviňuje spolu s dalšími v rámci jedné ze svých zastrašovacích kampaní z „buržoazního nacionalismu“, takže Verčík sám z KSČ vystupuje. „V této souvislosti nepůsobí tak neuvěřitelně čin, jehož se dopustil později v roce 1952, když dal souhlas s popravou Rudolfa Slánského a dalších soudruhů, kteří mu pomáhali proklestit cestu k ovládnutí KSČ,“ píše ve své knize Takoví nám vládli historik Jiří Pernes.

Mezi nespokojenci s Gottwaldovým vedením byli i prominentní komunističtí spisovatelé jako Olbracht, Vančura, Majerová, kteří na protest proti novému gottwaldovskému vedení z KSČ vystoupili a vydali prohlášení se slovy „nemůžeme již mlčet k sebevražedné politice, k politice neschopných dunivých slov a rozkolu stůj co stůj“. Gottwaldovi se přesto podařilo situaci ustát a v průběhu třicátých let přivést do strany nové lidi. Podle historiků mu v tom pomohla především velká hospodářská krize, která přinesla chudobu a nezaměstnanost a dělníky značně radikalizovala, což Gottwaldovi umožnilo stát se jejich mluvčím.

Jako šéf KSČ se Gottwald stává i členem vedení Komunistické internacionály a na podzim 1929 také poslancem. Kominterna nebyla nějaký diskusní klub, kde by se přijímala většinová rozhodnutí. O další strategii světového komunismu se sice mluvilo, o všem podstatném však rozhodovali Rusové, přesněji řečeno Stalin. Ostatním zástupcům evropských komunistických stran to ale viditelně nevadilo. Ruští komunisté v čele se Stalinem u nich měli obrovský přirozený respekt hlavně kvůli tomu, že ruská komunistická strana byla nejstarší a Rusko byla jediná země, kde komunisti vládli.

Také Gottwald v té době patří k těm, kteří se Stalinovým verdiktům a strategii zcela podřizují. Nutno rovněž dodat, že Gottwald do Moskvy jezdí v čase, kdy tam vrcholí kolosální čistky. V jejich rámci policejní komanda denně zatýkají lidi po tisících doslova jako „kusy“, a pokud nenajdou doma člověka ze svého seznamu, zatknou a pošlou do gulagu třeba jeho souseda. Gottwald musel tu atmosféru šíleného strachu cítit. Také poznal, že oběťmi jsou i zahraniční komunisté, kteří jako on do Moskvy jezdí. Historik Pernes k tomu píše: „Gottwald pochopil, že život každého z nich závisí na náhodě, na štěstí a na absolutní loajalitě a věrnosti Stalinovi. Pochopil, že jednou z dalších obětí může být on sám, a tehdy se zřejmě definitivně zlomil a stal se naprosto poslušným vykonavatelem Stalinovy vůle bez vlastního názoru.“ Tímto vykonavatelem se stal v bezmezné víře v Sovětský svaz, kterou čeští bolševici projevovali.

Uznávaný vůdce

V roce 1932 Gottwaldovi hrozilo další trestní stíhání za porušení paragrafu na ochranu republiky. Jednalo se o projev v Brně na Prvního máje, kde šéf KSČ před dvěma tisíci příznivci a tisícovkou zvědavců vychválil úspěchy SSSR a na konci vykřikl: „Ať žije sovětské Československo.“ Tehdy jej ještě zachránila poslanecká imunita. O dva roky později se konají prezidentské volby, Gottwald v nich kandiduje pod heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“. To už přehnal a parlament jej imunity zbavuje. Aby se vyhnul hrozícímu kriminálu, odjíždí se v srpnu 1934 schovat do Moskvy. Stranu v té době řídí Šverma se Slánským, kteří začínají dělat vstřícnější politiku než Gottwald. Například se víc domlouvají na společném postupu se sociální demokracií, rozhodnou se podpořit kandidaturu Edvarda Beneše na prezidenta nebo v parlamentu hlasují pro zvýšení státních výdajů na obranu. Gottwalda tohle chování popudilo, spolu s vedením Kominterny kritizuje Slánského a Švermu za oportunismus (tohle slovo bolševici používají vždy, když se někdo ze strany řídí vlastním názorem) a načas je odvolává z funkcí. V prosinci 1935 úřady zatykač ruší, Gottwald se vrací domů a po veřejné sebekritice Švermovi a Slánskému odpouští.

Gottwaldova další velká chvíle pak přichází v období kolem Mnichova, kdy patří k hlavním kritikům velmocí a poraženectví československé vlády. „I bosí Habešané by bojovali, dobře vyzbrojená československá armáda ale nikoliv,“ rozčiluje se tehdy Gottwald. Lidé jej navíc vnímají jako člověka, který nabízí alternativu – a sice spojenectví se Sovětským svazem.

Před příjezdem Hitlera do Prahy Gottwald s rodinou stejně jako další špičkoví komunisté utíká do Ruska. Tam bydlí v moskevském hotelu Luxor, má posluhovačku a vede poklidný život v politickém ústraní. Je jen jednou z evropských komunistických elit, které v Rusku hledají útočiště. Stalin si na něj udělá čas až na začátku roku 1945, kdy chce projednat zabrání Podkarpatské Rusi.

V exilu Gottwald s dalšími politickými stranami uzavírá příměří v zájmu jednotného postupu proti Hitlerovi. V Moskvě pak vede s prezidentem Benešem a zástupci nekomunistického exilu rozhovory, například o odsunu sudetských Němců. Historik Zbyněk Zeman ve své monografii o Benešovi uvádí, že to je prezident, kdo do Ruska v roce 1943 přijíždí s nápadem vyhnat všechny české Němce. Gottwald je napřed proti, protože KSČ má řadu členů i mezi Němci, a dva z nich jsou s Gottwaldem dokonce v moskevském exilu. Pak ale na odsun kývne s tím, že Němci bojující proti Hitlerovi budou moci zůstat.

Během pobytu v Moskvě má také problémy – nejvíc s alkoholem, což je dlouhodobě jeho slabé místo. V Moskvě posílá posluhovačku směňovat potravinové lístky za vodku. Gottwaldovu častou opilost nejde přehlédnout a Václav Kopecký dokonce začíná přemlouvat Švermu, aby zaujal Gottwaldovo místo. Šverma to však z loajality ke Gottwaldovi odmítá a nikdo jiný tak velkou autoritu nemá. V září 1944 pak Gottwalda v Moskvě postihuje infarkt.

Je otázka, co by se stalo, kdyby zemřel nebo byl odstavený od moci kvůli opilství. Šverma by se možná v nějaké chvíli rozhodl jinak, cíl – zavedení bolševického systému v Československu – měl ale stejný. A jakoukoli možnou konkurenci pak vyřešil fakt, že Šverma na konci války padl ve Slovenském národním povstání. Gottwald se udržel na špici a komunistům se jeho talent měl ještě moc hodit.

Podle historiků to je on, kdo sepisuje návrh první poválečné vlády a její program. Politici z londýnského exilu si z nepochopitelných důvodů nepřivezli do Moskvy nic a vlastně jen přijali Gottwaldovy návrhy. Ten navíc bez problémů prosazuje svůj nápad na vytvoření tzv. Národní fronty, tedy povinného seskupení všech povolených politických stran, které mají společně pracovat na poválečné obnově. Tím si Gottwald chytře odstraňuje z cesty potenciální opozici. Karel Kaplan a Pavel Kosatík k tomu ve své knize Gottwaldovi muži píší: „Během čtyř válečných let se Gottwald proměnil z uznávaného vůdce jedné strany v představitele národního odboje, kterého vedle členů KSČ uznávali i četní příznivci dalších stran. Měl pověst realistického státníka, schopného jednat všude tam, kde druzí pouze mluví. Obecně rozšířené bylo i přesvědčení, že Gottwald je schopný dojít při jednání ke kompromisu, který není výhodný jen pro KSČ, ale je přijatelný pro všechny.“

Půjdeme na ulici

S koncem války je tak Gottwald zdaleka nejlépe připraveným politikem k převzetí moci. Hned po osvobození posílá na Slovensko své lidi, aby v předstihu před ostatními a pod ochranou ruské armády zakládali komunistické buňky a lákali do nich nové lidi.

Gottwald postupuje velmi opatrně a vede ho k tomu taktika vštěpená Kominternou: nedovolit, aby se KSČ ocitla v pozici krajně levicové strany, a naopak představovat ji jako stranu přijatelnou pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Byla v tom i předběžná opatrnost: Gottwald nemá o situaci v Československu na konci války zcela jasné informace, neví, nakolik bude jeho strana a on sám populární, a nechce lidi příliš radikálními požadavky poplašit. Nepožaduje proto radikální znárodňování. A ani nemusí – s tím nápadem vystupuje sám Beneš, který ho dokonce přemlouvá (úspěšně), že věc nebudou projednávat v parlamentu, ale provedou ji podstatně rychlejší cestou prezidentských dekretů.

Gottwald se ani nehrne do funkcí: v první poválečné vládě v dubnu 1945 mu Beneš nabízí post předsedy, Gottwald to ale odmítá s tím, že by byl jako komunista pro Západ nepřijatelný. Mělo se za to, že je schopen dojít ke kompromisu přijatelnému pro všechny.Za sebe pak navrhuje Zdeňka Fierlingera, oficiálně sice sociálního demokrata, jinak ale dlouholetého velvyslance v Moskvě a oddaného spojence komunistů. Za skutečnou hlavu vlády je přitom považovaný Gottwald. Představy demokratů se ostatně od těch oficiálně komunistických mnoho neliší. Ekonomiku založenou na soukromém vlastnictví má nahradit smíšený systém – soukromníci, státní hospodaření, družstva. I prezident Beneš slibuje, že z ekonomiky zmizí „chaos“ a nebude hrozit další krize. Jako úkol číslo jedna vidí všechny politické strany bez rozdílu zabezpečení země před Německem, což – jak dnes víme – byla fatálně chybná analýza, neboť Německo se hned od války dává pod správou Spojenců na demokratickou cestu. Rovněž vyhnání českých Němců zařizují demokraté v čele s Benešem, byť na něm potom budou nejvíc politicky profitovat komunisti.

Jak již bylo řečeno, Gottwald po válce taktizuje a prakticky až do konce roku 1947 otevřeně nemluví o tom, že má v plánu zavést v Československu tuhou bolševickou diktaturu. Místo toho se zmiňuje o jakési československé cestě, která bude respektovat privátní vlastnictví živnostníků a sedláků. Ve srovnání se soudruhy z jiných středoevropských zemí je také v jiné situaci. Jeho KSČ jediná existuje v poměrech demokratického státu, jediná má zkušenosti z parlamentní práce. Proto také Gottwald plánuje, že se moci ujme parlamentní cestou, nikoliv bolševickou revolucí. Velká popularita komunistů po válce mu v tom přeje.

Navíc dál na svém konečném vítězství usilovně pracuje. Před volbami v roce 1946 jezdí z mítinku na mítink. Sám se taky podílí na vymýšlení volebních hesel, třeba známé „Republice více práce, to je naše agitace“ pochází z jeho hlavy. Celou svoji předvolební kampaň staví na vlasteneckém a budovatelském základě, nikoliv na „ideálech“ bolševismu.

I po vyhraných volbách (získal 46 %) hraje Gottwaldovi vše do noty. Stává se předsedou vlády, obsazuje důležité ministerstvo vnitra a dostává tím policii pod svoji kontrolu. Také princip tak zvané Národní fronty je z pohledu komunistů geniálně vymyšlený: kdo chce politicky fungovat, musí být v Národní frontě. A kdo „chce“ být v Národní frontě, musí souhlasit s vládním programem. Tím nesou politickou odpovědnost všechny strany, opozice neexistuje.

Gottwald razí koncept „lidové demokracie“ spočívající v tom, že se vším, co se komunistům nedaří prosadit ve vládě a parlamentu, jdou na ulici a vynucují si ústupek demokratů pod nátlakem demonstrací. Čím dál častěji se do slovníku premiéra Gottwalda dostávají slova jako odmítáme, nepřijmeme, nepřipadá v úvahu, reakční. „Reakčníkem“ se přitom stává každý, kdo nesouhlasí s jeho názory.

Systém Národní fronty přitom demokratům čím dál víc svazuje ruce: když například někteří poslanci chtějí v parlamentu hlasovat o důvěře v komunistického ministra zemědělství Ďuriše, Gottwald to bere jako útok na celou vládu, tím na celou Národní frontu a politický systém jako takový.

Hladký únor

Podobná událost rozjela i převrat v únoru 1948. Původně Gottwald čekal na další řádné volby v létě, v nichž pro KSČ počítal – podle dobových pramenů a pozdějších analýz zřejmě nerealisticky – se ziskem více než 50 procent hlasů. V únoru ale přišla záminka, jak vše urychlit. Komunistický ministr vnitra Nosek odvolal krajské policejní šéfy a dosadil na jejich místo komunisty. Nekomunističtí ministři prosadili vládní usnesení, aby Nosek své rozhodnutí zrušil. Nosek neposlechl. 17. února 1948 se na jednání vlády spor vyostřil, Gottwald se svého ministra zastal, požadavek dodržování vládního usnesení označil za nehoráznost a nepřípustné zasahování do pravomocí ministra vnitra. Dvanáct středopravicových ministrů podalo demisi, přičemž počítali s tím, že ji prezident nepřijme, takže padne celá vláda a vypíší se co nejrychleji nové volby, v nichž komunisti prohrají.

Celá tahle akce ale byla velmi špatně připravená. Ostatní strany jen v údivu přihlížely, nestačily svolat jedinou demonstraci.Národní socialisté a lidovci do svého plánu nezasvětili Jana Masaryka ani sociální demokraty, takže ti demisi nepodali. Tím pádem se demise týkala méně než poloviny ministrů, a pokud by ji prezident přijal, Gottwald by volné vládní posty jen doplnil a vláda by pokračovala.

Dvacátého prvního února přijel do Prahy náměstek sovětského ministera zahraničí Zorin, někdejší velvyslanec, který měl s Gottwaldem dlouhý rozhovor. O jeho obsahu se nic konkrétního neví, Zorin ale zřejmě Gottwalda přiměl k tomu, aby vládní krizi využil ke konečnému převzetí moci. Historici mluví rovněž o tom, že mohl slibovat invazi ruské armády z Maďarska, Rakouska či východního Německa. Jde však jen o dohady. Jisté je jen to, že po schůzce se Zorinem začal Gottwald jednat.
Objednal se k Benešovi a začal ho přesvědčovat, aby demisi ministrů přijal. Alespoň naoko ústavní postup byl pro Gottwalda důležitý kvůli reakci zahraničí. Beneš odmítl. Gottwald tedy začal stupňovat nátlak. Strany ministrů v demisi označil za nepřátelské a protistátní a na manifestaci 21. února vyzval „lid“, aby začal přebírat moc. Na tento povel začaly po celé zemi vznikat tzv. akční výbory – bojůvky složené z místních komunistických aktivistů, kteří začali obsazovat všechna lokální centra moci: sekretariáty politických stran, policejní stanice či redakce novin s vysvětlením, že je třeba zabránit „reakčním“ článkům proti vládě. V Praze nechal Gottwald obsadit rozhlas, kvůli zajištění „pořádku“ povolal dvě vojenské posádky, na Václavské náměstí svolal velkou manifestaci svých věrných, 23. února vyhlásil hodinovou výstražnou generální stávku. A konečně, zbraněmi zabavenými ve zbrojovkách vyzbrojil své narychlo zformované stranické ozbrojené skupiny – Lidové milice.

Ostatní strany tomu všemu jen v údivu přihlížely, nestačily svolat jedinou demonstraci. Soustředily se na střet v parlamentu, u prezidenta, ve vládě, jenže on se odehrál v ulicích. Jediným protestem se tak stal pochod tisíců prodemokratických studentů na Hrad s cílem podpořit Beneše. Ten už ovšem neměl sílu komunistickému nátlaku čelit, a když mu pak 25. února přinesl Gottwald na Hrad seznam nových členů vlády, Beneš demisi podepsal. Kaplan a Kosatík k tomu ve své knize píší: „Gottwald se netajil tím, jakou strategii má připravenou pro případ, že by prezident jmenování nové vlády odmítl: komunisté vyhlásí generální stávku, Lidové milice vypochodují ze závodů do ulic a ozbrojený ,lid‘ bude žádat Benešovo odstoupení. Taková strategie zaváněla občanskou válkou a Gottwald věděl, že prezident se jejímu riziku vyhne.“

Talent a vrah

Tím bylo Gottwaldovo životní dílo dokonáno. Na prázdná místa dosadil své lidi, do voleb chystaných na léto prosadil jednotnou kandidátku Národní fronty bez možnosti výběru a u takových „voleb“ pak země zůstala až do roku 1989. Bezprostředně po únoru se rozjelo zatýkání politických oponentů, veškerý veřejný život se dostal pod kontrolu komunistů.

Hladký a rozhodný způsob převzetí moci dává Gottwaldovi mezi komunisty neotřesitelnou autoritu, pohled na jeho další krátký život však neukazuje, že by jej prožil šťastně. Byla v tom i opatrnost, Gottwald neměl o situaci doma jasné informace.Nikdy se nezbavil smrtelného strachu ze Stalina, takže od podzimu 1948 do konce roku 1952 odmítal navštívit SSSR, který měl na další vývoj země absolutní vliv. „S pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, tak činil z obavy o svůj život,“ píší Kaplan s Kosatíkem. Patrně největší úpadek Gottwaldovy osobnosti přišel v čase politického procesu se Slánským a spol., kdy za naprosto smyšlené spiknutí proti KSČ poslal na smrt své dlouholeté nejbližší spolupracovníky.

V březnu 1953 Gottwald bezprostředně po návratu ze Stalinova pohřbu umírá. Podle všeobecně rozšířené verze se v mládí nakazil syfilidou, v jejímž důsledku se mu na aortě vytvořila výduť. Kvůli ní mu lékaři nedoporučovali létat. Stres kolem Stalinovy smrti a vyčerpání během letu pak nevydržel.

Přes dva pokusy o jakési revize jeho role zůstal Gottwald, tento pozoruhodný politický talent, později vrah a nejhorší postava československých dějin, až do konce osmdesátých let nedotknutelným polobohem, kterého si Čechoslováci ještě v roce 1988 zvěčnili na stokoruně.

Je to pro nás důležité

„Je to pro nás určitě důležitější než informace o evergreenu naší školní výchovy – českém obrození devatenáctého století,“ říkají studenti posledního ročníku pražského Gymnázia Na Zatlance o tématu komunistického Československa. Všichni se narodili kolem roku 1989 a z vyprávění svých rodičů vědí, že tenkrát nebyl život jednoduchý. Jejich rodiče nesměli na Západ a v případě „kádrových škraloupů“ v rodině ani na vysokou školu, ukrývali si okopírované knihy jako třeba Černé barony či Orwellovu Farmu zvířat v nejrůznějších skrýších po bytě a vybíjeli své emoce během hokejových utkání s mužstvem Sovětského svazu.

„Můj děda z matčiny strany byl komunista, děda z otcovy strany zase zapřisáhlý antikomunista,“ líčí jeden z nich komplikace v orientaci „polistopadové“ generace. Jeho kolega má zase z komunistické éry příbuzné v emigraci, zatímco jiný si s „úzkostí prohlížel Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB“, jestli tam neobjeví jména svých příbuzných. Proto je pro ně jistou záhadou, proč mají pro české školství znalosti dat kdejakých středověkých bitev či Francouzské revoluce větší význam než třeba zásadní datum novodobých českých dějin – rok 1948. „Problémem jsou asi kantoři, kteří tu dobu prožili,“ míní studenti.

Na rozdíl od základní školy ale učitelé Gymnázia Na Zatlance na informace o tehdejší době „nadstandardně“ dbají: loni věnovali jeden vyučovací den celoškolně komunistickému převratu z roku 1948: škola byla vyzdobena dobovými reáliemi a studenti dostali vyčerpávající informace nejen o tehdejší politické situaci a aktérech „Vítězného února“, ale i o následných procesech a obětech komunistického teroru. „Člověk se dozví, jak je díky propagandě uchopení moci vlastně vcelku jednoduchá věc,“ říká jeden z účastníků studentské debaty. Minimálně od té doby on i jeho kolegové a kolegyně vědí, že Klement Gottwald byl zločinec „nejhrubšího zrna“ stalinského ražení a že komunistická éra leží nad českou společností jako „černý mrak“ podobně jako odsun sudetských Němců. Nejvíc je to prý vidět na starších lidech, kteří se pořád bojí říci svůj názor a rychlé změny ve společnosti prožívají jako šok.

„Komunistickou stranu asi měli zakázat,“ říká slečna v barevném tričku. „Vůbec bych se nebála tu dobu srovnávat s nacismem a možná by popírání komunistických zločinů mělo být trestné, jako je popírání holocaustu.“ Studentům ale prý asi nejvíc chybí, že pro jejich generaci neexistuje nějaké jednotné sdělení třeba ve filmové podobě se skutečně silným příběhem.
Jednotlivosti jako třeba film Pelíšky jim nestačí, protože si to prý dnešní padesátníci točí sami pro sebe.

„Je strašné, že když jdu s kamarády do hospody na pivo a začneme diskutovat o padesátých letech, někteří ani nevědí, že tady probíhaly procesy, ve kterých šlo opravdu o život,“ říká jeden ze studentů. „A netuší, že naši předci popravili jen kvůli jejím jiným názorům ženu Miladu Horákovou a její smrti se ještě masově dožadovali.“

Diskuse na Gymnáziu Na Zatlance se zúčastnili studenti čtvrtého ročníku: Patrik Kubečka,Tomáš Houska, Barbora Blažková, Kamila Koncová, Adam Horký, Jan Kohout a Vojtěch Jirásek.

Světnička prezidenta hospodáře

Z boku náměstí v Revoluční ulici stojí bíle natřený domek s podivnou prosklenou přístavbou. Za špinavými výlohami stojí pár zaprášených vitrín, hromada papírových krabic a jako zbytek někdejší výstavy veliká skleněná holubice. Jsme v Dědicích u Vyškova, na místě, kde se měl podle komunistické mytologie v chudé světničce narodit „první dělnický prezident“ Klement Gottwald. Kdysi rušné místo plné stranických funkcionářů, slavnostních pionýrských přísah a odborových zájezdů, dnes zanedbaná stavba používaná místní mládeží leda tak jako plocha pro graffiti. „Už to nikoho nezajímá, promiňte, ale spěchám na nákup,“ říká odmítavě žena s deštníkem u vrátek sousední chalupy. Ani starší muž v montérkách si nechce na dobu dědické slávy vzpomenout, byly to ale časy, kdy prý měl k živobytí „alespoň nějaké to prasátko“.

I vzhled obce pomalu dává na nedávnou minulost zapomenout: mohutnou sochu slavného rodáka vystřídala autobusová zastávka, hned naproti blikají křiklavé neony kasina Admirál. Ani chlouba vesnice, v padesátých letech vybudovaná základní škola, už nenese jméno „prezidenta hospodáře“, její foayer dnes zdobí obrázky Harryho Pottera a slavných postav Tolkienových hobitů. Historii připomínají jen výstřižky z Listu pokrokových zemědělců Vyškova a momentky ze slavné návštěvy Gottwaldovy dcery Marie Čepičkové ve školní kronice. „Špatně se o tom učí, vždyť jsme to tady všichni zažili takříkajíc z první ruky,“ říká zástupce ředitele, absolvent zdejší školy Radoslav Večeřa. V KSČ sice nikdy nebyl, ale na „permanentní slavnosti“ v pionýrském kroji, kdy se mohl „ulít z výuky“, nemůže zapomenout. „Snažíme se dětem dobu našeho mládí vysvětlit, ale myslím, že je pro ně daleko barvitější výuka o husitech či českých králích než o nudném komunismu, který jim už nic neříká,“ vysvětluje. „Před sebou mají úplně jinou perspektivu a určitě je zajímá víc místní nová atrakce Dinoparku než nějaký domek Klementa Gottwalda.“

Vyškovští radní loni na podnět místní pobočky Konfederace politických vězňů zrušili Gottwaldovo čestné občanství, udělené mu jejich předchůdci v roce 1946. „Byl to zločinec, který podepisoval rozsudky smrti a ničil lidské životy, jenom tady popravili komunisté tři spoluobčany a na dvě stovky místních živnostníků poslali na desítky let do kriminálu,“ říká bývalý politický vězeň Bohumil Robeš, který si jako skaut odseděl čtrnáct let v Leopoldově.

A co bude dál s Gottwaldovou světničkou? Majitel stavby, místní muzeum, se tam chystá zřídit centrální archeologický depozitář.

JAN BRABEC

Šlo tomu zabránit?

Jaký názor mají na tuhle otázku historici? „Obecně asi ne,“ říká Jan Galandauer.„Koneckonců Československo bylo poslední zemí východní Evropy, kde k převratu došlo. Zásadní věci byly rozhodnuté už dlouho před únorem 48. A že Finsko a Rakousko odolaly? Československo potřebovali Rusové jako nástup do západní Evropy.“

„Těžko říct,“ uvažuje vedoucí oddělení moderních dějin Národního muzea Marek Junek.„Vývoj byl předznamenaný jednáním mocností v Teheránu a Jaltě. Je ale otázkou, jak by se vyvíjel politický systém, kdyby nebylo Národní fronty.“

„Nešlo tomu zabránit v roce 48 ani 45. Snad ještě v roce 35, kdy začala československá levicovost a orientace na SSSR, ale v historii žádná kdyby neplatí,“ míní Vladimír Bystrov.

Šéf Ústavu pro soudobé dějiny Oldřich Tůma uvádí: „V únoru 48 už tomu zabránit nešlo, dříve ano. I Stalin byl opatrný a Československo by proti jeho vůli neobsadil. Hlavní chybou byly iluze, jež nekomunistické strany o SSSR měly. Jen se chystaly na volby, vedly debaty v tisku a nebyly připraveny na mimoparlamentní akce. Přitom nereflektovaly vývoj v okolních zemích a zájem Stalina na komunizaci východní Evropy. Propadly iluzi, že na rozdíl od Poláků a Maďarů jsme velcí přátelé Sovětského svazu, a proto tu Stalin nebude muset zavádět komunistický režim.“

Cesta socialismu

Dveře pražského panelákového bytu otvírá menší muž vojáckého držení těla s pichlavýma očima. Je to pamětník únorových událostí v roce 1948, člen komunistické strany František Kovanda (80). Vede nás do své malé pracovny, kde ve vitríně stojí busta Lenina a Gottwalda, kolem stěn jsou pak police zaplněné spisy komunistických předáků s rudými hřbety.

František Kovanda vstoupil do komunistické strany v osmnácti letech v roce 1946 jako dělník v mladoboleslavské Škodovce a má za sebou skutečně pestrou kariéru: po vojně na výzvu strany nastoupil k pohraniční stráži, kde se jako poručík věnoval v rámci „vojensko-politické práce“ mladým ochráncům hranic, kteří mimo střelbu „museli znát i marxismus-leninismus“. Stál u zrodu muzea SNB, kam za komunismu chodily děti povinně okukovat např. vycpané pohraniční psy-hrdiny, kteří zneškodnili hodně „narušitelů hranic“. Dnes se věnuje studiu komunistické literatury, rád si vystřihuje a archivuje „na novináře“ jejich články. Během rozhovoru ukazuje dobové politické příručky a deník, který si vedl během „Vítězného února“. U jednotlivých dní jsou strohé poznámky jako „sjezd závodních rad, večer referát o jeho průběhu“, „zasedání krajského výboru komunistické mládeže“, „aktiv mladých odborářů“ či „sjezd závodních komisí mládeže“.

Jak jste prožil únor 1948?
Jako člen závodní rady, která měla v té době ve Škodovce rozhodující slovo a byli v ní v převážné většině komunisté. K rozporům v Národní frontě už docházelo od roku 1946, národní socialisti chtěli zvrátit vývoj do časů předmnichovské republiky. My chtěli cestu socialismu. Už to začalo vřít.

Co jste od únorového vítězství své strany očekával?
Že nebudou žít v zemi vykořisťovatelé a pracující budou mít dobré postavení. Bude práce a žádná nezaměstnanost.

Proč jste byli ozbrojení?
Museli jsme naši pozici uhájit. Byla to demonstrace síly. Žádná revoluce neproběhne tak čistě demokraticky, aniž by se nepoužila síla. Tenkrát se ale nestřílelo, vyšel jen jeden náhodný výstřel, který zranil jednoho z těch studentů, kteří šli protestovat na Hrad. Takové jednání vyprovokovala pravice, protože chtěla zvrátit vývoj nazpátek do kapitalismu. Co se jim nepodařilo v únoru 1948, podařilo se jim teď. Já mám ale pořád ideál nastolení socialismu.

Co se z vašeho pohledu vlastně tenkrát stalo?
Šlo o uchopení politické moci. Jako člen okresního výboru strany jsem už v té době dobře znal dějiny dělnické třídy, co je to marxismus-leninismus, co pětiletka a že vítězem nad fašistickým Německem byl Josif Vissarionovič Stalin, nesmírně významný člověk světového komunistického hnutí. Tehdejší pravice, fabrikanti, majitelé a potomci šlechty měli sílu, ale únorové dny jsem prožil s vědomím, že jsme naše pozice uhájili proti reakci. Pracující lid porazil buržoazii. Střílet ani nebylo vlastně proč, všichni se nás báli. Věděli, že prohráli, že je konec. Přišli přece o majetek a ze zištných důvodů hledali útočiště na Západě.

Komunistická moc se ale upevňovala terorem a násilím.
Protože byly tendence pracovat proti režimu. Političtí vězni vypráví, jak seděli deset patnáct let, ale už neříkají, za co byli potrestáni, pořád se jen chválí. Převáděli ilegálně přes hranice, a proto byli souzeni a po zásluze odsouzeni. I ta Horáková organizovala odboj proti tehdejší lidově demokratické vládě. Za to měla být potrestána, ale nesouhlasím s tím, jak se to stalo. Je mi líto, že to poškodilo renomé strany dělnické třídy. My jsme věřili tomu, co se říkalo během těch procesů, teprve později jsme pochopili, že řada z nich byla vykonstruovaných, za což se také strana omluvila. Dopustili jsme se v procesu výstavby socialismu závažných chyb. To nemůže nikdo odčinit. V USA ale také věšeli a stříleli své odpůrce, třeba Rosenbergovy, a teď se bude mluvit jenom o nás. V osmdesátém devátém nám pak buržoazie vrátila únor čtyřicet osm i s úroky.

A jak tehdejší události vidíte zpětně?
Nic špatného jsem neudělal, ale měl jsem být otevřenější a upozornit na chyby a na některé kariéristy, kteří se mezi nás vloudili. Třeba jako pracovník na ONV jsem v osmdesátých letech viděl, že vedoucí tajemník OV KSČ zasahuje do práce tajemníka ONV. To jsem věděl, že není něco v richtiku.

Propustili jste po únoru někoho od vás z továrny?
Ano, akční výbor propustil několik úředníků. Pak ale přišli hoši z dílny a říkali: Chlapi, neblbněte, vždyť to jsou odborníci, a tak je během čtyřiadvaceti hodin zas vzali nazpátek. To byly horké hlavy.

Setkal jste se s Klementem Gottwaldem?
Jako mladí členové strany jsme měli možnost se setkávat s ústředními funkcionáři i jindy než na 1. máje. Třeba Václav Kopecký koupil naší svazácké organizaci gramofon, to byla tehdy velká vymoženost. Já se zúčastnil v říjnu 1948 delegace mládežníků u Klementa Gottwalda. Promluvil k nám, jak by měla dělnická mládež pracovat ve prospěch republiky. Usměrňoval nás a tak dobře už žádný jiný z prezidentů nedokázal nikdy promluvit. Mám na mysli i Klause, který tak dobře k současné české mládeži nikdy nepromluvil.

A co řekl Gottwald zajímavého?
Jaký by měl být vztah mládeže k vzájemné slovanskosti, vztah k pokrokovým národům světa, práci, ke starším lidem a k republice. V pár větách to všechno dokázal perfektně říct. Nesmírně si toho vážím a rád na to vzpomínám.

Nemáte dnes jako bývalý pohraničník pocit nějaké spoluzodpovědnosti? Na hranicích se přece stříleli lidé.
Není všechno možné posuzovat z dnešního pohledu, prostě jsme to tenkrát upřímně prožívali. Osobně nemám žádnou výčitku a žádnou vinu nenesu. Nikdy jsem se na něčem takovém, jako byla minová pole v hraničním pásmu, nepodílel. Byla to nedobrá věc, ale v dané době se to považovalo za potřebné. V roce 89 jsem nepoložil stranickou legitimaci a chci dál pokračovat v politice své strany.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 8/2008 pod titulkem Gottwald: neznámý příběh