Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Česko

Mistr patří nám

Alfons Mucha pracoval na Slovanské epopeji osmnáct let a po dokončení v roce 1928 ji věnoval „Praze a československému lidu“. Podmínkou věnování byl požadavek, aby hlavní město pro obrazy postavilo nový výstavní pavilon.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Fotografie: Čtrnáct let jsme čekali na vernisáž... - Autor: Karel Cudlín • Autor: Respekt
Fotografie: Čtrnáct let jsme čekali na vernisáž... - Autor: Karel Cudlín • Autor: Respekt

Ludmila Slouková vypadá ve výstavní místnosti zámku v Moravském Krumlově ještě drobnější, než ve skutečnosti je. Vedle monumentálních obrazů Slovanské epopeje Alfonse Muchy, které mají osm metrů na výšku a šest na šířku, se vlastně ztrácí úplně všechno. Pětaosmdesátiletá paní ale dnes k rozmáchlým plátnům patří jako nikdo jiný: je zřejmě poslední krumlovskou pamětnicí, která byla v roce 1949 u převozu obrazů z Prahy do Krumlova.

Praha ale právě teď znovu připomněla, že Mucha odkázal své dílo hlavnímu městu. A i když dnes nikdo neví, kde budou ohromné výjevy viset, chtějí je v metropoli zpátky. V šestitisícovém Krumlově, kde se o obrazy poctivě starají už šedesát let, to těžce nesou. „Za záchranu Muchova díla nám dosud nikdo nepoděkoval. A teď nám ho chtějí sebrat,“ říká za své sousedy paní Slouková.

Ze sklepa na zámek

Ještě začátkem roku 1949 bylo dvacet obrazů Slovanské epopeje, které zobrazují dějiny Slovanů od starověku po rozpad Rakouska-Uherska, stočeno a schováno pod uhlím ve dvou pražských sklepích. „Muchova rodina obrazy ukryla před nacisty,“ vzpomíná paní Slouková. Jenže než se pro ně po válce našlo vhodné místo, přišel únor a Mucha se znovu dostal na index, tentokrát jako buržoazní malíř.

Alfons Mucha pracoval na Slovanské epopeji osmnáct let a po dokončení v roce 1928 ji věnoval „Praze a československému lidu“. Podmínkou věnování byl požadavek, aby hlavní město pro obrazy postavilo nový výstavní pavilon. Dočasně epopej visela v Klementinu a ve Veletržním paláci, odtud se však v Praze stěhovala rovnou do sklepa.

S návrhem na převezení obrazů do Moravského Krumlova přišel po únoru místní učitel Rostislav Tálský. Důvody byly zřejmé: šlo o to dostat dílo problematického malíře, jehož nešlo v Praze vystavit, z centra pozornosti komunistických funkcionářů. Muchu v Krumlově považovali za svého, protože se narodil v nedalekých Ivančicích a měli tu i zámek, tedy místo, kde by bylo možno obrazy vystavit. Mistrovi dědicové souhlasili.

„Praha má na obrazy formální právo, ale nic pro ni neznamenají.“ (T. Třetina)„Bylo to zvláštní. Zatímco oficiální místa měla Muchu za nepřijatelného, jeho plátna ležela na chodbách krumlovského okresního národního výboru a celé město žilo restaurováním a přípravou na jejich instalaci,“ vypráví paní Slouková, která sama měla tehdy na národním výboru na starosti kulturu.

Na vernisáž si ale město muselo počkat čtrnáct let. Zámek na několik let obsadila armáda, restaurování poškozených a zčásti zplesnivělých obrazů šlo pomalu, chyběly peníze, protože na žádnou oficiální pomoc od úřadů Krumlov spoléhat nemohl. „Spoustu věcí lidi udělali zadarmo. Když bylo zapotřebí, aby se s obrazy hnulo, chtěl přijít skoro každý, rámy vyrobili řemeslníci v místním družstvu, kolečka, na kterých se dala plátna převážet, zase vymysleli a udělali ve zdejším kovozávodě,“ popisuje paní Slouková. „Funkcionáři z okresu i z Prahy nám dávali pokoj, dělali, že nic nevidí.“ Nikdo z Prahy – přestože obrazy patřily oficiálně tam – nepřijel ani v roce 1963 na vernisáž.

S odstupem let je samozřejmě obtížné odhalit, nakolik si místní atmosféru drsných padesátých let v Krumlově idealizují. Je téměř jisté, že záchrannou akci, která začala současně s politickými procesy, musel krýt někdo z komunistické nomenklatury. Vernisáž však Muchovi i jeho obdivovatelům pomohla. Na zrestaurovanou epopej se jezdily dívat tisíce lidí, zatímco výstavy ostatních Muchových děl byly ojedinělé a ještě na začátku osmdesátých let minulého století měly přídech čehosi tajemného na okraji oficiální kultury. A místní mají ke Slovanské epopeji dodnes velmi silný vztah.

Incheba v pozadí

Dlouho to vypadalo, že jejich štěstí nestojí nic v cestě. Ani deset let po listopadu 1989 neprojevovala Praha o Slovanskou epopej zájem a bez problémů prodlužovala Krumlovu nájemní smlouvu na obrazy. Krumlovští v tichosti doufali, že hlavní město uzná jejich „morální nárok“ a dílo ponechá na zámku. První změna přišla v roce 2000, kdy pražský magistrát usoudil, že cyklus by mohl být vystaven ve Veletržním paláci. Tehdy se proti postavili památkáři s tím, že palác nevyhovuje a že Praha by měla splnit závazek a postavit pro obrazy nový pavilon. Před čtyřmi lety magistrát ve výběrovém řízení vybral projekt architektů Jindřicha SmetanyTomáše Kulíka. Dnes je zase všechno jinak – magistrát dal těsně před vydáním stavebního povolení od projektu ruce pryč a tvrdí, že obrazy je možné umístit do jednoho z Křižíkových pavilonů na pražském Výstavišti. A chce to najednou udělat během několika měsíců.

„Nejde jenom o to, že město obrazy zachránilo. Pro nás je ztráta Muchy podobná, jako by někdo chtěl z Prahy odvézt Pražský hrad. Bez epopeje bude Krumlov zase jen šedivým maloměstem,“ říká zástupce krumlovského starosty Tomáš Třetina. Na epopej se přijede do Krumlova ročně podívat kolem pětadvaceti tisíc turistů. Bezprostředně to pro městskou kasu znamená asi jeden milion korun. A zároveň to je jediná šance, jak sem nalákat turisty.

Tomáš Třetina si navíc stěžuje, že s Prahou se nedá mluvit. „Mám ve zvyku říkat věci na rovinu. Ale při jednání s pražským magistrátem jsem najednou úplně v jiném světě – tam je všechno někde mezi, na nic se nedá spolehnout. Dělají z nás blbce.“ Primátor Pavel Bém Krumlovské nepřijal nikdy, radní pro kulturu Milan Richter se s nimi krátce setkal dvakrát a nikdy neřekl nic konkrétního.

A nejde jen o magistrát – v „jiném světě“ se pro krumlovské pohybuje i další hráč ve sporu o epopej, mocná firma Incheba, která má od magistrátu pronajaté pražské výstaviště a která je od roku 2004 zároveň shodou okolností majitelem krumlovského zámku. „Není to pro nás jednoduché. Jeli jsme třeba do sídla firmy v Bratislavě za šéfem Incheby Alexandrem Rozinem. Přijal nás v luxusní kanceláři s výhledem na hrad, měl na sobě oblek, který je možná dražší než ojetá oktávka, kterou jsme přijeli,“ líčí Třetina. Šéfové Incheby se prý vždy chovali mile, ale ani jejich slovo moc nevážilo. „Z posledního setkání jsme odcházeli s tím, že Incheba nám obrazy nechá. Ale pár dnů poté nám vypověděla nájemní smlouvu na výstavní prostory na zámku.“ Výpovědní lhůta končí za půl roku. Je to problém: i kdyby Praha Krumlovu obrazy nechala, nebude je město mít kde vystavovat.

Incheba zničehonic začala tvrdit, že na krumlovském zámku nejsou pro obrazy vhodné podmínky, je tu vlhko a zima a plátna nejsou zajištěna proti zlodějům. Pokud jde o stav zámku, firma ví, o čem mluví – kupovala ho s tím, že ho zrekonstruuje, ale žádné peníze do opravy nevložila. To, že velká část zámku chátrá, je pravda. Vhodnost prostředí pro obrazy je ale sporná. Logicky zní tvrzení, že podmínky jsou v normě, protože plátna v nich „drží“ už pětačtyřicet let. Vedoucí brněnského pracoviště Národního památkového ústavu Petr Kroupa navíc upozorňuje na to, že v současné situaci je největším rizikem pro obrazy jejich transport a změna podmínek.

Podobné námitky jako proti krumlovskému zámku navíc zní i proti Křižíkovým pavilonům: jejich strop není možné dokonale zaizolovat a leží v záplavovém pásmu.

Kritici pražského řešení navrch připomínají nepříjemnou provázanost pražského magistrátu s Inchebou. Firma získala Výstaviště do dlouhodobého pronájmu v roce 2001 za podmínek, které byly pro město nevýhodné a jí naopak zajistily každoroční desetimilionové zisky. Incheba se zavázala do Výstaviště investovat dvě miliardy korun, ale zatím do něj nevložila téměř nic. Do obrazu tohoto dobrého byznysu spadá možnost, že Incheba chce v hlavním městě obrazy prostě proto, že se tu na nich dá skvěle vydělat. Mucha už léta táhne turisty a  epopej by v Praze vynesla jistě mnohem více než v Krumlově.

Získat z radnice lepší přehled o tom, co se vlastně město a Incheba chystají s obrazy udělat a proč je nyní tak vehementně chtějí zpátky, je nemožné. Radní Richter na žádost o rozhovor nereaguje a není schopen vyřídit ani odpovědi na písemné otázky.

Kam s ní

Zmatek okolo Muchovy epopeje tady není poprvé. Svého času měl ale rozhodně elegantnější kontury. Otázku „kam s ní“ položil na adresu Muchova díla v jednom ze svých fejetonů Josef Čapek už krátce po jejím dokončení. Tehdejší avantgardní umělci rozhodně nebyli z epopeje nadšení, považovali ji za ideově i umělecky zastaralou a neměli pocit, že by ji Praha měla stavět speciální svatostánek. Ředitel brněnské Moravské galerie, kunsthistorik Marek Pokorný, k tomu říká: „O Muchu se vedl klasický spor – na jedné straně avantgarda, která ho neuznávala, na straně druhé nekritičtí obdivovatelé.“ Podle Pokorného bychom o tomhle měli mluvit i dnes. „Vystavíme ji jako kuriozitu? Nebo jako svaté dílo slovanské mytologie? Jako umělecky i myšlenkově důležitou výpověď o minulosti? Teprve od téhle diskuse by se mělo odvíjet rozhodnutí o budoucím osudu obrazů,“ říká Pokorný.

Má to svoji logiku – brát jako samozřejmost osmdesát let staré přání Alfonse Muchy, aby Praha vystavila jeho obrazy ve speciálním – a drahém – pavilonu, je sporné, stejně jako hodnocení jeho monumentálního díla.

A tady je možné se vrátit na začátek. Zatímco Praha nás žádnou myšlenkou ohledně moderního pojetí a umístění epopeje nezahrnuje, vnímají v Moravském Krumlově Muchu jako poloboha. „Je tam nejenom úžasné vylíčení dějin Slovanů. Mucha do obrazů vkládal i řadu náznaků a skrytých významů. Byl to velký myslitel,“ říká procítěně průvodkyně krumlovské zámecké galerie Marie Makovičková.

„Hlavní město má na obrazy formální právo, ale zatímco pro ně nebudou mít žádný význam, pro nás znamenají všechno. Tradici, hrdost i možnost prosperity,“ doplňuje ji místostarosta Třetina.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 50/2008 pod titulkem Mistr patří nám