Jako doma

Evropská má být geopolitická struktura, ale většinou se chová jako obyčejná rodina. Všichni členové by ji chtěli mít příjemnou, vlivnou, bohatou, ale zároveň se každý sám za sebe chce mít dobře a ti druzí mu překážejí. Ano, jsou chvíle, kdy si členové dojatě zavzpomínají minulých konfliktů a sblížení, pyšně přehlédnou nabyté statky, naplánují budoucnost sobě i potomkům. To ale ještě neznamená, že všechno klape. Každá rodina je zároveň požehnáním i peklem, je k smíchu i k pláči, k užitku i k ničemu. Někdy se rozpadá právě ve chvíli, kdy se na sebe všichni usmívají, jindy se utužuje v hádkách, ale spolehnout se na to nedá. A především: každá rodina má minulost. Před lidmi jsme na ni hrdí, ale přitom pomalu každý z nás má svého dušezpytce a líčí mu, kde mohl být, kdyby mu matka, otec, sourozenci a děti tolik neubližovali. K cizím lidem můžeme být shovívaví i spravedliví. K vlastním jen těžko. A tak se stane, že nás sice někdy potěší bratrův úspěch na burze, ale jindy škodolibě pozorujeme, jak se sestra v lodičkách plahočí na výletě oraništěm. Vždyť má nos nahoru a vždycky byla hezčí! A přitom ta škodolibost není na místě, protože na její nové boty se budeme nejspíš skládat všichni.

V nádherném městě Paříži dnes mnoho věcí nefunguje. Třeba letiště Charlese de Gaulla. Před třemi lety tam spadl nový terminál a letos se umístilo mezi dvacet nejhorších letišť na světě. Pár hodin strávených v přeplněné…