Dva vzkazy
I kdyby byl Milan Kundera skutečně zašel na policii ohlásit, že se někde vyskytuje špion, což se podle mne nestalo, je to třeba zkusit – aspoň zkusit – vnímat prizmatem doby.
Václav Havel
(1936) je dramatik a spisovatel. V období normalizace byl vůdčí postavou českého disentu, po listopadu 1989 byl prezidentem Československa, po jeho rozdělení prezidentem České republiky (do roku 2003). Je autorem mnoha divadelních her a esejů, jeho dílo je přeloženo do mnoha jazyků.
I já tu dobu pamatuji. Pamatuji tehdejší atmosféru. Těžko se to vysvětluje. Já sám, dívám-li se zpět, tomu úplně nerozumím a občas se dokonce divím sám sobě a červenám se. Jak jsem mohl například užít pojem „socialistická literatura“, když jsem musel vědět, že to je pitomost a že žádná socialistická nebo kapitalistická literatura neexistuje a existovat nemůže? Jak jsem mohl na veřejnosti říkat něco jiného, než jsem si myslel?
Shodou okolností jsem byl včera na filmu Tobruk. A musel jsem si posté klást otázku: jak bych obstál ve skutečném boji? A ve vězení jsem se mnohokrát ptal sám sebe: co bys jim asi vyžvanil a nažvanil, kdyby tě fyzicky mučili? A naopak: co si asi mladí historici budou myslet, až někde najdou záznam, že jsem ve vězení udal jednoho vězně? Můžu jim samozřejmě vysvětlit, že ten člověk se chystal spáchat sebevraždu a nebylo technicky v mých silách ho zachránit jinak, a oni to pochopí a ocení. Mé komplikované dovysvětlení se ale bude navždy choulit kdesi v dalekém pozadí za strašnou původní informací o mé zradě.
Asi je jasné,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 54 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
