Kdo to zaplatí?
Nejsilnější inspiraci cítí čeští odborníci na otázky školného ve Velké Británii. Také proto, že tamní „designér“ systému školného Nicholas Baar teď pomáhá v Maďarsku a svou radou hodlá přispět i u nás. Věci ale nejsou jednoznačné ani u Britů.
Nejsilnější inspiraci cítí čeští odborníci na otázky školného ve Velké Británii. Také proto, že tamní „designér“ systému školného Nicholas Baar teď pomáhá v Maďarsku a svou radou hodlá přispět i u nás. Věci ale nejsou jednoznačné ani u Britů.
Univerzitní školné dohnalo Tonyho Blaira a jeho věčného rivala Gordona Browna doslova k slzám. Ten první v roli premiéra v lednu 2004 po dnech strávených telefonováním s rebelujícími poslanci vlastní strany považoval ještě třicet minut před hlasováním svůj boj za prohraný a politickou kariéru za ukončenou. Ten druhý zase podle vzpomínek přímých účastníků v emocionálních výlevech přemlouval své spojence, ať nakonec Blaira a jeho návrh na zvýšení školních poplatků až na hranici 3000 liber ročně přece jenom podpoří. Nakonec se to podařilo o pouhých pět hlasů. Anglické univerzity (ve Walesu a Skotsku jsou pravidla nastavena jinak) dnes vybírají od studentů peníze, jejichž výši až do již zmíněné částky určují samy, a studenti si na školné půjčují a peníze splácejí ve chvíli, kdy jejich příjmy dosáhnou dostatečné výše.
Podobně jako jiné evropské země stáli i Britové před psychologickou bariérou univerzitního vzdělání „zadarmo“. Od konce 2. světové války až do roku 1997 bylo vysokoškolské vzdělání omezeno jenom požadavky jednotlivých škol na přijetí a bylo placené z daní. Jenže zatímco v 50.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 61 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
