2008-2050-mobr-kratochvil-novy1nahled.jpg
2008–2050-mobr-kratochvil-novy1nahled.jpg • Autor: Respekt

2008-2050-vobr-kratochvil-novy1.jpg
Autor fotografie: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Ruská duše je, jak víme, pouze takové roztomilé obrazné pojmenování, do něhož si můžeme vložit naprosto cokoliv, od chandry až třeba po jurodivosť. Ale přesto bych tvrdil, že Rusko, ruské společenství, má ve své podstatě cosi, co vždy přežívá rozklad a zánik určitého státního systému, něco, co se, aniž by se to v jádru změnilo, vyskytuje během proměn času v různých variantách a mutacích. A můžeme to nazvat genem, pokud tak pojmenováváme ve společenském organismu vepsanou neměnnou informaci, která (v interakci s proměnným prostředím) slouží k vytvoření určitých konstantních vlastností.

Carské a sovětské Rusko, jak rozdílné systémy, založené na tak protikladných idejích, a přece vytvářející z téhož genu v podstatě tytéž, jen lehce variované základní vlastnosti: 1. carský a sovětský mesianismus, přesvědčení, že právě Rusové mají recept na spásu světa, na jedné straně vycházející z ruského pravoslaví, na druhé z ruského marxismu, 2. jak carská, tak sovětská říše zacházela se svými občany jako s pouhým materiálem, lidský život tam neměl cenu, sibiřská vyhnanství, petrohradská „krvavá neděle“, gulag, procesy, 3. carská a sovětská imperiální expanze. Až když se určitá historická varianta vyčerpá, dojde k jejímu zániku a na kratičko se všechno uvolní. Tak po zániku carské říše se i ruské impérium rozklížilo a například se krátce osamostatnila i Gruzie, než ji zas zhltlo nové, už sovětské impérium.

Ale totéž, tvrdím, se odehrává i po rozpadu SSSR. Po vyčerpání komunistické ideologie nenásleduje někým případně očekávaný zánik toho hrůzného „genotypu“, ale jen se to všechno postupně převleče do jiné podoby, jiné mutace. Po rozpadu sovětského systému i někdejší důstojníci KGB zaujímají vysoká místa ve státním aparátu, odhazují jako „růženec z klokočí a knížky modlicí“ komunistické ideje, ale podrží si nezměněný genotyp. Všechno se zas, vsaďme se, spolehlivě vrátí do téže hrůzné podoby. Pouze s jinými papachami.

Jen jedna věc s tím vším zdánlivě nehraje. Velikost ruské literatury! Neznám významnější literatury na světě. Ale to je jen zdánlivý rozpor. Tady totiž bohužel platí, že velká literatura vždy potřebuje nešťastný národ a zlé časy. Však se už k Moskvě a Sankt Petěrburgu zas stále víc obracejí zraky světových nakladatelství. Ale nás pak bude na tom obzvláště zajímat, že to platí i naopak: šťastný národ je pak ten, který nepotřebuje žádnou velkou literaturu…

Příští týden píše Jan Balabán

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte