Táhnout na Rusko

Reakce Evropské unie na ruskou invazi do Gruzie působí bezradně. Výrok předsedy Evropské komise Josého Barrosa po mimořádném summitu minulý týden, že „ve světle událostí nemůžeme dál pokračovat, jako by se nic nestalo“, nemůže znít banálněji. Od začátku gruzínské války uběhl měsíc. Rusko podepsalo příměří, které neomaleně nedodržuje. Jednostranně, opět navzdory dohodnutým podmínkám, uznalo nezávislost jak Jižní Osetie, tak Abcházie.

O tom, že EU měla být tvrdší, nemůže být pochyb. Výhrůžka, že Unie nezahájí s Ruskem jednání o další spolupráci, dokud se ruští vojáci nestáhnou z Gruzie, nikoho v Kremlu nevyděsí. Evropané už dříve odkládali podobná jednání kvůli polskému obchodu s masem. Rusové jsou usazení na strategických místech gruzínského území a jejich nohsledi provádějí etnické čistky v Osetii. Svět – nejen Evropa, ale také Spojené státy – přihlíží.

Překročený Rubikon

Politici mohli na zvláštním summitu schválit hospodářské sankce. Mohli zpřísnit vízový režim a pořádně ruské elitě usazené v Evropě zkomplikovat život. Mohli zrušit summit Rusko – EU plánovaný na listopad. Mohli přemýšlet o obstavení kont bohatých Rusů spjatých s Kremlem nebo se připojit k hlasům volajícím po vyloučení Ruska z G 8. Mohli udělat spoustu dalších podobných kroků.

Nic z toho by ovšem Rusko ke stažení nepřinutilo. Jediné, co by skutečně obratem, teď hned, mohlo situaci radikálně zvrátit, je vojenská akce…