Sama na cestě

Budík zvoní hloupě brzy, leč nastavila jsem si ho tak sama. Snídám, pročítám titulky včerejšího denního tisku, všichni ještě spí, takže se loučím jen se psem a pádím na autobus. Mezi do práce mířícími spoluobčany se v trampském a s batohem na zádech vyjímám poněkud nepatřičně.

V kanceláři se zmocním zapomenutého výkazu pro brigádu, v pekárně nakupuji pokračování snídaně a hurá na vlak. Na nádraží zjišťuji, že vlak do České Třebové je osobák, na což mě IDOS neupozornil; s vyhlídkou na zastávku v každé dědině nakupuji tedy další denní tisk a ve vlaku nad ním sladce usínám. V Třebové jsme s desetiminutovým zpožděním, rychlíkový pseudopřípoj ovšem nečeká, dávám si tedy hodinovou procházku po městě – totéž mě čeká ve Svitavách. Vyhlídka na časný pochod se rozplývá vniveč a vedro sílí. Konečně motoráček na Poličku, s nezbytným zpožděním i druhý a Borová je tady. Nazouvám pohorky a vyrážím. V lese trefím, v civilizaci bloudím – začátek cesty se neobejde bez dotazů. Mapa slibuje cestu lesem, realitou je však louka, jen záplava malin mírní utrpení.

Další cesta vede zaplaťpánbůh lesem. Domorodec v Pusté Rybné se podivuje, proč jdu sama a kam; udávám Čtyři palice a Devět skal, pokyvuje a přeje šťastnou cestu. Místní evidentně nechápou, kam se táhnu s obrovskou bagáží v třicetistupňovém horku – dávám jim za pravdu, taky to nechápu. Na kraji lesa ucvrkávající pramínek lapený ve…