Nezapomenout těch sedm dní

Napůl voják, napůl mnich. Známou charakteristiku kunsthistoričky Anny Fárové si člověk v pražském bytě Josefa Koudelky rychle připomene. Stroze zařízená místnost, v níž všechno kromě postele slouží jedinému účelu: práci s fotografiemi. Světoznámý dokumentarista, jenž už půl století obléká stejnou vojenskou košili, nemá mobilní telefon ani e-mail a telefon na své druhé pařížské adrese zapíná na pár minut v roce. „Je to dobrý život,“ pochvaluje si. „Můžu se maximálně soustředit na práci.“ Jeho výstava snímků ze srpna 1968, která začala minulý týden v Praze, se pravděpodobně stane nejdůležitější kulturní připomínkou letošního výročí okupace.

Na jednom z dobových záběrů projíždíte Prahou na ruském tanku. Jak se vám podařilo přimět okupanty, aby vás svezli?

Bylo to úplně jednoduché. Tanky stály na Václavském náměstí, všude panoval nesmírný bordel. A řada lidí na ně začala lézt, diskutovali s Rusákama. Byl jsem mezi nimi, ale nebyl jsem zdaleka sám. A jeden tank se rozjel a přejel s námi Václavské náměstí.

Tehdy jste udělal snímky, na nichž jsou demonstranti zachycení z pohledu tankisty, přes hlaveň?

Ano. Jeden z nich působí zvláštně, protože se na něm lidé smějí a mávají směrem k tanku. Kdyby ho chtěli Rusové zneužít pro propagandu, šlo by to velmi lehce – vypadá to totiž, jako by byli v Praze…