2008-1583-mobr-52AR292008m.jpg
2008–1583-mobr-52AR292008m.jpg • Autor: Respekt

2008-1583-vobr-52AR292008.jpg
Fotografie: A na konci je celý zadek černý. (Mančuškova instalace Ten druhý) – Autor: Matěj Stránský • Autor: Respekt

Tohle není běžná výstava běžného českého výtvarníka. Žádné laciné projektory a pomačkaná promítací plátna, žádné primitivně zarámované fotografie. Všechno je nainstalované pěkně profesionálně, s citem pro použitý materiál i výstavní prostor, tak jak je tomu zvykem v západoevropských galeriích. Co také jiného čekat od Jána Mančušky (1972), který je v zahraničních síních v posledních letech jako doma. Jeho výstava Jihozápadní sloup a jeho stín na začátku novely, jež přes léto probíhá v pražské galerii Tranzitdisplay, je ale pamětihodná z jiného důvodu, než že se na ní návštěvník nesetkává s obvyklou instalační šmírou.

Mančuška se totiž v Česku samostatně představuje po dlouhých šesti letech. Když tu vystavoval naposledy, o jeho rozvíjejícím se talentu byl přesvědčený poměrně omezený okruh lidí. Dnes se vrací jako široce uznávaný výtvarník – v jiném oboru by se řeklo hvězda –, který pravidelně vystavuje v New Yorku a jehož díla se letos prodávala v hlavní části basilejského Art Fair, což v umění znamená něco podobného, jako když se hokejista dostane do úvodní části draftu NHL. Čím vlastně Mančuška ve světě tak zaujal?

Dočasné zbytky života

V 90. letech byl členem jemně ironické skupiny Bezhlavý jezdec, která svá nenápadná díla realizovala mimo jiné v „holešovické nástěnce“, vývěsce blízko tramvajové zastávky na Praze 7. Populární byly Mančuškovy záznamy banálních domácích situací vymezené na obrazech a zdech pomocí špendlíků, provázků či ušních čistítek. Poslední takovou hravou akci předvedl ve Špálově galerii, kde vztyčil napodobeninu panelákové fasády v měřítku jedna ku jedné. Pak zvážněl a v prostorových instalacích začal pracovat s textem.

Dvakrát ho porota vybrala do finále Chalupeckého ceny. Poprvé v něm vystavil místnost, do jejíž stěny vyřezal písmena s popisem jejího vybavení; nápis světlo odráželo do prostoru popisované kóje. Podruhé překryl obrazy v expozici Moravské galerie pláty, do nichž prořezal úvahy nad proměnou avantgardních děl v líbivé artefakty. Druhá akce mu v roce 2004 přinesla vítězství, peníze na cestu do Ameriky a v pochvalných reakcích důkaz, že se najde dost lidí, kteří chtějí naslouchat i Mančuškovým komplikovaným sdělením. Následně jim naslouchali v Bonnu, Berlíně, Karlsruhe, Londýně, Basileji, New Yorku, teď konečně znovu také v Praze.

Za vchodem do galerie Tranzitdisplay stojí čtveřice obřích zrcadel. Divák má před sebou okouzlující hlavolam.Jsou to obyčejné odrazové plochy, připojená popiska ovšem oznamuje, že patří newyorské Andrew Kreps Gallery, jež Mančušku zastupuje. Čili že nepůjde o standardní galerijní mobiliář. Není to jediná Mančuškova hádanka, kterou pro návštěvníky připravil. Enigmatický je koneckonců samotný název expozice. Ten ovšem Mančuška rozkryl: vypůjčil si ho z knihy Žárlivost od Alaina Robbe-Grilleta.

Půvab novely spočívá v tom, že autor neprozrazuje, kdo vlastně čtenáři vypráví o sledovaném páru milenců. Je to žárlící manžel, jak naznačují indicie? Nebo někdo, o kom se v textu vůbec nepíše? Jde o půl století starý text, ale jak je vidět, Robbe-Grillet, nedávno zemřelý francouzský bojovník proti tradiční formě románového vyprávění, dokáže stále fascinovat. Léta před postmodernou se totiž proslavil důsledným odmítáním psychologizování a trváním na neosobním popisu daných situací. Právě v těchto stopách se snaží kráčet i Mančuška.

Dobře je to nyní vidět na jeho instalaci s názvem Ten druhý. Od stropu zavěšené filmové pásy zachycují nahého muže, jemuž partnerka začerňuje místa na těle, na která si sám nevidí. Autor do akce nezasahoval, jen dvojici řekl pravidla, a pak nechal průběh na ní. Výsledkem je záznam mužského těla, které má začerněná záda, hýždě a obličej. Strohý popis získává další rozměr ve chvíli, kdy návštěvník po jeho zhlédnutí kráčí kolem zmiňovaných zrcadel. A bezděky si kontroluje, na jaká že místa si to nevidí.

V sousední místnosti Mančuška promítá tři třicetiminutové záznamy městských zátiší. Zdánlivě se na nich nic neděje, ale při důkladnějším pohledu je zřejmé, že keř se chvěje ve větru, před domem občas projede auto a přes strop přeběhne odlesk okna. Autor tyhle drobné změny označuje za „dočasně se vyskytující zbytky života“. V další kóji pak běží dvouminutová smyčka s nahou dívkou sestupující ze schodů. Mančuška 3000 pořízených filmových políček rozstříhal a náhodně je proházel. Dívce stroboskopicky přeskakují ňadra, schodiště neustále mění podobu a film tak opravdu působí jako Duchampův kubistický majstrštyk, plátno s mnohonásobně rozfázovaným aktem z počátku minulého století, jímž se Mančuška inspiroval.

Mančuškova díla mohou působit odtažitě, nicméně většinou vycházejí z jeho osobních i intimních zážitků a vždycky odrážejí jeho slušný kulturní rozhled. Divák má tak před sebou v galerii Tranzitdisplay okouzlující hlavolam. I při vědomí, že úplně rozluštit se mu ho nikdy nepodaří. Na to by potřeboval mít s Mančuškou mnohem pravidelnější kontakt než jen jednou za šest let.

JÁN MANČUŠKA: JIHOZÁPADNÍ SLOUP A JEHO STÍN NA ZAČÁTKU NOVELY

Tranzitdisplay, Praha, 24. 6.–17. 8.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1751

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte