Samozvanci zase nadělovali
Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče dokazuje, že i v dnešním pokleslém českém filmovém prostředí lze ještě najít chuť i prostředky na nevšední a pozoruhodná díla.
Český film nejsou jen Karlovy Vary. K nim se sice v těchto dnech obrací zájem filmových fanoušků, kritiků, obchodníků i senzacechtivých čtenářů bulváru. A jak se ukazuje na vedlejší straně tohoto časopisu, občas je k tomu i dobrý důvod. Jenže o kvalitativních hodnotách místní filmové produkce se rozhodlo už minulý týden. Nepozorovaně, bez hédonických večírků a účasti celebrit. Sice samozvaně, ale příkladně. V úterý byly v pražském kině NFA Ponrepo předány další Ceny Andreje „Nikolaje“ Stankoviče.
Na rozdíl od soutěžního galafestivalu se tu cíleně sledují díla a tvůrci, jimž jsou brány velkých přehlídek a mnohdy i televizních či distribučních společností uzavřeny. Za svůj zdařilý snímek filmař obdrží lahev slivovice, diplom, plastiku a útlou obálku. Na cestu k pódiu mu vyhrává hospodský harmonikář Pepa Čečil a ve foyer kinosálu se podává guláš. Jednu cenu dostala Daniela Gébová za dokument z dnešního Ostravska Industriální elegie, druhou Petr Skala za umělecký snímek o výtvarníkovi Kamilu Linhartovi Dotyky věčnosti.
Křivdy etablované kritiky
Ocenění se zpočátku jmenovalo Cena samozvanců. Vzniklo v roce 1998 z iniciativy filmového kritika a dlouholetého člena Rady Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie Andreje Stankoviče. „Nazval jsem ji tak proto, že jsem se jejím gestorem ustanovil sám (na rozdíl od všelijakých těch filmových…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 56 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
