Řekni Lisabonu ne!

Pohledný, nakrátko ostříhaný muž v bleděmodré košili sladěné s barvou očí hltavě ukusuje velké kusy oříškové čokolády. „Nestihl jsem se nasnídat a budu potřebovat hodně energie,“ říká omluvně. „Čekají nás nejdůležitější dva týdny, musíme se do toho pořádně opřít.“

Konzumentem čokoládové tyčinky je devětatřicetiletý Ir Declan Ganley. Každý jiný den by tento otec čtyř dětí a mnohonásobný milionář seděl za šéfovským stolem jedné ze svých mnoha firem vyrábějících elektronické komunikační systémy ve městě Tuam dvě stě kilometrů od Dublinu nebo případně ve svém druhém domově ve Washingtonu. Místo toho má už ale v pondělí krátce po poledni za sebou jednu ostře sledovanou tiskovku a pár rozhovorů pro domácí i zahraniční novináře. Teď se rozvaluje v pohodlné kožené sedačce luxusního autobusu plného samolepek, propisek a brožurek s logem „No to Lisbon“ (Ne Lisabonu) a během cesty po prosluněném západním pobřeží Irska vydává pokyny šestici dobrovolníků. „Když řeknou ano, ani se jimi nezabývejte, když řeknou ne, poděkujte jim, ale nezdržujte se,“ vysvětluje rodák z Londýna, jak si mají dobrovolníci vybírat objekty svého zájmu. „Naprosto klíčoví jsou ti, kteří ještě váhají, ti to celé rozhodnou. Hlavně zdůrazňujte, že smlouva oslabí irskou suverenitu a neutralitu, že ztratíme komisaře, že nám Brusel napaří…