Velké pozornosti se nyní těší odpůrci amerického radaru v České republice. Zasloužily se o to hlavně práce a webové stránky organizací, jako jsou
www.nenasili.cz a www.nechciradar.cz, jakož i hladovka jejich ředitele Jana Tamáše. Petici proti radaru již podepsalo přes sto tisíc lidí. Odpůrci radaru se podle mé zkušenosti setkali s dvojí odpovědí – naprostou podporou a naprostým odmítnutím. Podle Tamášových kritiků jsou jeho aktivity hloupé a bezvýsledné, nedosahují do skutečných center politického rozhodování a ignorují reálnou politiku současných mezinárodních vztahů, ve které se Česko musí pohybovat. Jenže pokud radar odmítají dvě třetiny Čechů, znamená to také, že ho třetina schvaluje. A mě zajímá, kde tito lidé jsou? Kdy je uslyšíme a uvidíme protestovat?
Neslyšíme o nich, protože byl prostor pro veřejnou debatu o radaru uzavřen ještě dříve, než se o něm rozhodlo. Politici se ani nesnažili získat podporu veřejnosti a bránit se obvinění, že občany přehlížejí a prosazují jen své zájmy. Podpora třetiny obyvatelstva by přitom vládní koalici určitě pomohla, jenže by musela být slyšet. Opozice se pokusila vytvořit nový, mimoparlamentní prostor pro diskusi a v dlouhodobém horizontu i změnit stávající politiku. Jen kritika už odpůrcům radaru nestačila. Pokusili se nejprve vytvořit prostor pro veřejnou diskusi. Tento prostor vláda zmenšila, a poté i uzavřela dosažením smlouvy o radaru bez snahy získat podporu veřejnosti. V tuto chvíli už stoupenci radaru do diskuse snadno proniknout nemohou, nebudou už schopni prosadit své argumenty, protože je na to příliš pozdě. Budou vypadat militantně a konzervativně a jejich úsilí možná bude dokonce kontraproduktivní.
Oč jde? Důležitost tohoto problému je v kontextu zvyšujícího se politického napětí v Evropě, mezi EU (zvláště jejími velkými státy), Spojenými státy a Ruskem zřejmá. Přispívá k ní ještě historická zkušenost Čechů s okupací cizími vojsky. Přesto je úplně klíčová jiná, širší otázka: jak se vytváří veřejná diskuse a kdo ji vytváří. V tomto případě jednání vlády umlčelo jakýkoli prostor pro debatu, který by jejím stoupencům dal stejně prostoru, jakého se dostává odpůrcům radaru a opozici. Zůstal však dojem, že se mocní o názor obyvatel nestarají, byť by jim byl nakloněný. V Česku je nutné debatu posunout od sporů „Ne bombám“ versus „Ne Rusku“. Je potřeba se více bavit o tom, kam chceme zemi směřovat a jaké hodnoty chceme prosazovat.
Autor je Američan, v Česku učí angličtinu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
