Nešika u moře
Tatiho přínos filmové historii je hlavně v jeho originální filmové řeči. Rozvolnil strukturu vyprávění – Prázdniny pana Hulota jsou spíše sérií nenavazujících scén než lineárním příběhem –, a ukázal tak cestu francouzské nové vlně.
„Poprvé jsem si uvědomil, že komedie může být vtipná a zároveň krásná,“ řekl na adresu filmu Prázdniny pana Hulota (1953) Terry Jones. Jeden z členů skupiny Monty Python tak vystihl těžko definovatelné fluidum, které z více než padesát let starého snímku Jacquese Tatiho dodnes čiší.
Zvláštní nostalgická atmosféra dýchne na diváka už v úvodní titulkové sekvenci, v níž se šum rozbouřeného oceánu prolíná s chytlavou jazzovou melodií. V následujících minutách režisér uvádí na scénu řadu svérázných typizovaných postaviček, které do bretaňského přímořského městečka svedla touha odpočinout si od všedních starostí. Největším exotem mezi nimi je samozřejmě pan Hulot, z něhož Jacques Tati – původně mim – udělal jednoho z nejvýraznějších filmových komických hrdinů druhé poloviny dvacátého století.
Pan Hulot je chodící katastrofa a magnet na problémy všeho druhu. Už svou švihlou chůzí a nekoordinovanými pohyby se tenhle elegán v pomačkaném plášti s věčně vyhasínající lulkou v koutku úst stává přímým ohrožením nejen pro lidi, kteří s ním přijdou do styku, ale i pro všechny neživé předměty, které se ocitnou v jeho dosahu. Způsobuje chaos všude, kudy chodí nebo jezdí svým rozhrkaným autíčkem z dvacátých let, které drží pohromadě snad jen nějakým zázrakem. Ať už se přimotá k cizímu pohřbu nebo rozvrátí anglickým gentlemanům představu, jak se hraje tenis, nezdá se, že by si uvědomoval, jaké rozpaky u měšťáckých rekreantů vyvolává. Jisté pochopení nachází jen u dětí nebo u nedostupné blonďaté krásky, které Hulotovy neuvěřitelné eskapády přijdou alespoň zábavnější než sucharské dvoření intelektuálského mladíčka zahlcujícího dívku socialistickými proklamacemi.
Hulot, který se jako hlavní postava objevuje ve čtyřech Tatiho filmech, jasně vychází z poetiky němých filmů a komiků typu Bustera Keatona nebo Charlese Chaplina. Ve snímcích s Hulotem se téměř nemluví – o to větší důraz se tu klade na práci se zvukovou stopou. Tatiho fyzickým herectvím se naopak zase jasně inspiroval třeba Peter Sellers a bez nadsázky lze říci, že nebýt pana Hulota, nezrodil by se Atkinsonův Mr. Bean.
Ale Tatiho přínos filmové historii je hlavně v jeho originální filmové řeči. Rozvolnil strukturu vyprávění – Prázdniny pana Hulota jsou spíše sérií nenavazujících scén než lineárním příběhem –, a ukázal tak cestu francouzské nové vlně. Svou poetiku stavěl na statických, pečlivě komponovaných záběrech, většinou celcích, v nichž se komické situace odehrávají v druhém nebo třetím plánu obrazu. Některé vtipy divák zaregistruje až po několikerém zhlédnutí. Jeho humor je založen na pečlivém načasování gagů. Jak se například dala natočit scéna, v níž Hulot zády k moři natírá lodičku a příliv mu střídavě přináší a odnáší kbelík s barvou, nad tím dodnes zůstává rozum stát.
Česká televize v příštích týdnech uvede i další filmy režiséra, který povýšil komedii na regulérní umění.
Prázdniny pana Hulota
ČT 2, 2. 6., 0.25
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
