Šedesát let nejistoty
Jednou z hlavních starostí Izraelců je i nadále vojenské ohrožení. Za největší nebezpečí je v současné době považován Írán, který usiluje o zisk jaderných zbraní a jehož prezident opakovaně Izraeli vyhrožoval.
Třída Emek Refaim v jihozápadním Jeruzalémě je proslulá počtem svých kaváren. I v Café Tarantino jsou téměř všechny venkovní stolky obsazeny, začátkem května už je teplo až do večera. Lidé popíjejí „kafe afuch“, izraelskou variantu cappuccina a nebo jedí některá z „izraelských“ jídel, která nezapřou ani v názvu svůj původ v arabské kuchyni. Kolem stolků se proplétá arabský číšník, zatímco u vchodu prohlíží z bezpečnostních důvodů tašky příchozích černý mladík – etiopský Žid.
Když uvážíme, že sedím u stolu s Jael, která má částečně české kořeny, a jejím manželem Zeevem, jehož rodiče přišli z Jemenu a Polska, máme před sebou obraz současného Izraele. A to tím spíš, že Jael je levicová aktivistka, která chodí demonstrovat za okamžité vyklizení palestinských území, zatímco její muž fandí pravici a domnívá se, že Izraelci mají nepopiratelný nárok na židovská svatá místa na Západním břehu řeky Jordán.
V pasti
14. května 1948 panovala v telavivském muzeu slavnostní, ale i napjatá atmosféra. Zástupci Židů žijících v britské Palestině měli hlasovat o zřízení vlastního státu, na který čekali dva tisíce let. Přesto tři delegáti hlasovali proti. Tváří v tvář útočícím arabským armádám a nepředstavitelným hospodářským těžkostem nevěřili, že nový stát může přežít.
Od té doby uplynulo šedesát let. Izrael přijal miliony imigrantů a uprchlíků, z nichž…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 51 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
