Film musí něco způsobit

Český dokumentarista Karel Vachek (67) natáčí filmy, které jsou svérázné, trvají i několik hodin a diváky často provokují ke smíchu či naopak k bouřlivě nesouhlasným projevům. Ani ti, kteří mu vyčítají přílišnou mnohomluvnost nebo sebestřednost, ale nepopírají, že se mu několikrát v životě podařilo skvěle zachytit a zpracovat výmluvné souvislosti místního veřejného života. Osobitý tvůrce zvolil po zákazech svých filmů emigraci – jeden z jeho prvních filmů, Moravskou Hellas, zakázal sám prezident Antonín Novotný –, kvůli pohnutému rodinnému osudu se však po pár letech do komunistické reality vrátil. A přežil ve zdraví: dnes vede katedru dokumentární tvorby na FAMU, sklízí mezinárodní ceny a připravuje k vydání soubor svého básnického díla.

Při zpětném pohledu na váš život člověka překvapí síla, jakou k sobě nezadržitelně přitahujete nejrůznější problémy. Kde se to bere?

To je těžké. Já měl potíže vždycky. Třeba u přijímaček na vysokou školu, kde jsem sehrál nezapomenutelnou scénu, jak se člověk pomalinku pod tlakem zkušební komise rozpadá, až se složí. Všichni kolem mě běhali a bylo to velmi směšné. Přesto mě nevzali, i když o tom dokonce vyšel článek v novinách, kde se vyjádřili, že mám talent. Přinejmenším herecký. Místo toho jsem šel na rok na Osvětovou školu v Brně. O druhé přijímačky se postaral můj strýc, generál ve výslužbě, který byl majorem už v…