U konce s dechem

Jihokorejský filmařský solitér Kim Ki-duk je na tom podobně jako hrdinka jeho posledního snímku Dech. Je v krizi a potřeboval by se od plic nadechnout, aby ji překonal.

Už jeho předchozí snímky Luk a Čas naznačovaly, že plodný autor – od roku 1996 si sám napsal a natočil třináct filmů – tak trochu spoléhá na vykrádání sama sebe. Recykluje motivy i témata a jejich ostré hrany obrušuje směrem k větší líbivosti a tím i divácké stravitelnosti. Zaryté režisérovy příznivce možná Dech uspokojí, ale tahle metafyzická romance o vztahu vězně odsouzeného na smrt a podváděné ženy je jinak docela iritující.

Brutální lyrika

Je to přitom už neuvěřitelný sedmý režisérův film, který se objevuje v české distribuci. Na autorově oblibě má u nás zásluhu festival v Karlových Varech, který mu před šesti lety připravil retrospektivu. Kim Ki-duk je i není součástí boomu korejské kinematografie, který přinutil na přelomu milénia kinofily z celého světa obrátit pozornost na jihovýchodní Asii. Filmový samouk totiž rozhodně není doma prorokem. Návštěvnost jeho snímků v rodné zemi je v poměru k nejnavštěvovanějším korejským snímkům takřka mizivá. Ale co se poetiky týče, je s komerčně úspěšnějšími kolegy na stejné lodi.

Společným jmenovatelem zástupců korejské nové vlny je vyhrocenost emocí na plátně, ať už se pohybují v jakémkoli žánru. Evropské fanoušky také…